Glosář – obranné herní kombinace (viz Rozbor herních činností)
Jestliže hráči nehrají týmově a nedodržují dohodnuté zásady, je ohrožena důvěra v týmu a potažmo jeho úspěšnost. Nedisciplinovanost hráčů (opakované porušování pravidel nebo pokynů) je třeba důsledně trestat, např. zkrácením odehrané doby hráče. Nejlepší hráči se vyznačují tím, že na první místo vždy kladou tým. Sebevědomí a ego je třeba udržovat stále pod kontrolou. K tomu slouží rozmanité a mnohdy kreativní postupy, a to nejen ze strany trenérů, ale i ostatních hráčů.
Poznámka: Ne vždy jde všechno přesně podle plánu. Cílem ale je se za všech okolností snažit držet se základních zásad.
V jednotlivém utkání, v celé sezóně a především v play-off rozhoduje především fyzická a psychická odolnost týmu. Tým, který dokáže snést největší fyzickou zátěž (viz fyzická připravenost), má obvykle rozhodující výhodu (za předpokladu, že si udrží disciplínu).
Fyzická hra nemusí nutně znamenat, že se tým bude vyžívat v bitkách či že bude hrát přehnaně agresivně (agresivní sekání a odtláčení). Důležitější je hrát fyzicky v situacích, kdy je to účelné a má to význam, být důrazný při sbírání volných míčů oběma rukama a nebát se ataku protivníka. Fyzická hra znamená být důrazný ve skrumážích, bojovat o každý volný míč a stát v každé situaci za svými spoluhráči.
Spoluhráč se nesmí nikdy ocitnout proti přesile soupeře. Hráči musejí za každou cenu chránit brankáře a ve vhodný moment případně sáhnout k odplatě.Obránci musejí soupeřovým útočníkům mimo jiné neustále znepříjemňovat jejich hru, důrazně je dohrávat, atakovat každého hráče uprostřed obranného území a blokovat střely.
Opakem je bezkontaktní hra, která se uplatňuje například v ženském fieldlakrosu nebo v soutěžích veteránů.
Když hráči neplní svou úlohu nebo nedodržují určený systém obrany, vede to k chybám a propadnutím. Trenéři musejí opakovaně připomínat dohodnutá pravidla a pokyny (pro útok i obranu) a nedisciplinovaní hráči musejí nést odpovědnost (obvykle zkrácení odehrané doby hráče).
Je třeba, aby se hráči naučili hrát s přehledem a rozvahou (herní inteligence), zejména když se dostanou pod tlak nebo do nesnází, a musejí být fyzicky i mentálně odolní. Pro obránce je zásadní udržet pozornost a koncentraci a „mluvit“! Hráči v obraně musejí předvídat a jejich komunikace musí být spolehlivá – tzn. je-li něco řečeno, lze se na to spolehnout – a včasná, aby měli spoluhráči čas vhodně zareagovat.
Po hráčích se požaduje bojovnost, důraz a agresivita, ovšem bez nedovolených zákroků. Tyto základní aspekty přístupu ke hře musejí hráči vykazovat po celé utkání či trénink. Jakmile poleví, musí za to nést odpovědnosti (během utkání nebo po něm, během tréninku). V některých situacích může trenér nedisciplinovaného hráče tzv. nechat sedět.
Chybou v obraně může být i špatná nebo žádná komunikace mezi dvěma obránci na míčové nebo bezmíčové straně (kterou běžný pozorovatel ani nepostřehne). Nejedná-li se o situaci, kdy protihráč zůstane v předbrankovém prostoru zcela volný, jeden obránce po propadnutí obvykle provede slajd „poslední záchrany“, kdy brání „napůl“ dva hráče a podle rozebrání hráčů a pokynů brankáře buď donutí hráče ke střele, nebo slajd nedokončí a jen naznačí.
Nejčastější chyby v útoku souvisejí s přihráváním a chytáním. I zde dochází během utkání k řadě drobných chyb při základním rotování nebo reagování na chybné pokrytí obránci.
Chyby jsou nevyhnutelné, v utkání ovšem většinou vítězí ten tým, který jich udělal méně.
Jakmile soupeř postupným útokem vstoupí do útočného území, vyspělý tým si jeho hráče rychle rozebere a snaží se je dostat pod tlak (ve snaze kontrolovat útočný čas) s vědomím, že každý obránce má za sebou pomoc. Jako první ze střídačky na hrací plochu obvykle vstupují nejrychlejší obránci, aby bránili úniky a zahájili presink, pokud je tak určeno. Právě tito hráči by měli soupeřovy hráče zachytávat již u jejich střídačky, tzn. má-li obrana dlouhé střídání, měli by po naskočení na hrací plochu prioritně směřovat k útočným dvířkům soupeře.Zbývající obránci se stahují do boxu, odkud si rozebírají protihráče a případně je presují.
Dolní obránce má hlavní odpovědnost za hlášení clon a dalších pokynů, které mohou hornímu obránci pomoci udržet se v nadstoupení.Horní obránce překonává clony a přistupuje ke střelcům, přičemž zavírá útočníkům cestu horem dovnitř. Při bránění silné strany vždy jeden obránce brání herní střed v okolí poloviny obranné poloviny a všichni tři bránící hráči na této straně komunikují a v maximální možné míře si automaticky přebírají clony.
Provede-li útočník náběh, „roll“ nebo naznačenou clonu směrem na branku, obránci jej následují a případně se přesunou na novou pozici ve „zdi“. Hraje-li tým „zeď“ na bezmíčové straně, prostřední obránce na silné straně nebo horní obránce na slabé straně odstoupí do pozice, kde může pomoci (tzv. pozice „hot“).
Přebírání lze rovněž využít při rozebírání ve snaze dosáhnout vyváženějšího spárování hráčů (viz špatné rozebrání). Pokyn k přebrání nejčastěji dává obránce bránící hráče, jenž se chystá postavit clonu (ideálně jednu nebo dvě sekundy před tím, než hráč clonu postaví), což obecně bývá dolní obránce ve „zdi“.
Nejlepší je clony přebírat tzv. do hloubky, kdy nejbližší obránce zavře volný prostor a čas, který se může otevřít nebezpečnému útočníkovi nahoře (projít horem).
Při přebírání clon do hloubky se obránci snadněji udržují v obranném nadstoupení a ve střeleckých koridorech a zároveň mohou zavírat pozice střelců a snadněji se jim dostat na ruce při bránění střel z dálky.
Přebírání do šířky se obecně uplatňuje na silné straně při zavírání slabého místa na polovině obranné poloviny, kde útočníci nejčastěji staví clony na míč se seběhnutím a kam přicházejí křižné přihrávky na střelu/přihrávku z první.
Urostlí a současně rychlonozí obránci by se měli tuto herní činnost naučit dokonale zvládat – mnoho útočníků se totiž nechá fyzickou hrou odradit od nabíhání přes herní střed a stavění dalších clon.
Obránce vytláčející clonu si ale musí dávat pozor, aby tzv. nepřepadl, čímž by se mohl vystavit například cloně zezadu. Obránci hrající vedle sebe a udržující dobré nadstoupení (pánev směřuje k mantinelu) by měli spíš jistit své hráče a blokovat jim cestu horem dovnitř a clony by měli atakovat jen v případě, že dokážou udržet stabilitu a dobrou pozici.
Nejlepší samozřejmě je, když se odcloňovaný hráč dokáže cloně úplně vyhnout a udržet se v nadstoupení. I tento zákrok je třeba se naučit dělat skrytě, aby hráč nebyl vyloučen za držení, a zachycení nesmí trvat dlouho, maximálně půl sekundy.Odcloňovný obránce (jemuž clonu v ideálním případě včas ohlásil spoluhráč) v zásadě přebere bráněného hráče a nově pokrývá clonícího hráče sbíhajícího na branku. Pokud ke cloně dojde, druhý obránce rychle přistupuje k hráči s míčem.
V této situaci musejí obránci vědět, proti jakému hráči hrají – jedná-li se například o špičkového hráče (tvůrce hry), je obvykle schopen se ze zdvojení uvolnit (nesení míče jednoruční technikou, klička „kraul“). Snaží-li se útočník proniknout mezi zdvojujícími obránci, musejí jej důrazně sevřít mezi sebou.
Zdvojující hráči se obvykle dohodnou, kdo brání soupeře s míčem zleva a kdo zprava. Při takovém napadání by si měli navyknout vůbec nechodit po holi ani se nesnažit odebrat soupeři míč, nýbrž důsledně atakovat tělo, ideálně odtláčením.Přílišná horlivost často vede k tomu, že se bráněný hráč uvolní nebo obránce obehraje kličkou („kraul“). Nejlepší útočníci jsou schopní zdvojení anticipovat a najít přihrávkou volného hráče.
Další situací, kdy může být zdvojení účinné, je když útočník není otočený čelem k brance (tj. když staví věž) – nejlépe je, když zdvojující obránce vůbec nevidí.Stejně užitečné je zdvojení proti hráči, který se snaží zatlačením obránce proniknout k brance a při své snaze přestane vnímat herní situaci.Příležitosti ke zdvojení se také objevují při střídání soupeře, když obráncův hráč není dosud v útočném území a obránce má dost času, aby se případně vrátil na svou pozici.
V obraně v situaci 4 na 5 se dva hráči snaží zdvojením přitlačit protihráče k mantinelu, aby mu mohli buď odebrat míč, nebo jej donutili k nedovolenému zákroku zadržení míče.
Obránce proběhne brankovištěm a hráče za brankou vytlačí, nejlépe na jeho nesprávnou stranu. Ostatní obránci se před brankou na pokyn stáhnou a v zásadě hrají box.
Má-li soupeř přesilovku, obránci hráče za brankou nevytláčejí, nýbrž se jen stáhnou do boxu.
Brankář stojí těsně u tyče, zády se přimyká k horní tyčce, rameny pokrývá vzdálenější horní roh a druhou paži má položenou přes horní část branky.
Trenéři mohou určit, proti kterým hráčům se budou zavírat tyče a kteří se budou vytláčet: Obvykle je ale nejlepší uplatňovat jednu jednoduchou taktickou zásadu. Když se soupeřův hráč přesune za branku, všichni obránci spolu komunikují a podle zvolené strategie případně přejdou na bránění v boxu s odtlačením hráče za brankou, případně brání zónově box + 1.
Jelikož útočníci musejí sami jít blíže k brance, aby skórovali, není nutné za nimi chodit daleko k mantinelům. Při stažené obraně mají obránci větší šanci blokovat střely, zachytávat přihrávky a nedat soupeři příležitost k účinným střelám z herního středu.
Úspěšnost tohoto způsobu obrany ovšem do značné míry závisí na kvalitním brankáři, který musí krýt střely zdálky, ale i účinně komunikovat s obránci (viz komunikace brankáře) a určovat, kdy mají přistoupit k hráči a kdy se zatáhnout.
Pokud útočník obránce, který na něj vytváří tlak, obejde (naznačením úkrokem), překonaný hráč své spoluhráče vyzve, aby mu pomohli – ti se následně stáhnou do boxu a připraví na slajd. Při rozebírání bráněných hráčů vstupujících do obranného území se obránci nejprve stáhnou do prostoru přibližně uprostřed primárního střeleckého prostoru a hráče si rozebírají odtud.
Příkladem vývoje nezformované situace do situace zformované může být herní úsek, kdy se obráncům po stažení obrany podaří efektivními slajdy zabránit soupeři v účinné střelbě a vytlačit jej zpět na perimetr. Dalším příkladem nezformované situace je branková příležitost soupeře vzniklá v důsledku ztráty míče po chybě v útočné fázi nebo odrazu míče od brankáře.
Někteří trenéři označují jako nezformovanou rovněž situaci, kdy je hráč s míčem za brankou – hráči jsou vedeni k tomu, aby v takové chvíli přešli na zónovou obranu box (dokud hráč s míčem nepřejde přes prodlouženou brankovou čáru). Stejně se označuje situace, kdy při hře 5 na 5 dojde ke zranění hráče nebo hráč přijde o svou hůl (např. se zlomí). Tyto situace se soupeř bude snažit využít.
K další nezformované situaci dojde v případě, kdy obranu hrající pozičně s rotací (viz rotující diamant nebo obrácený trojúhelník) útočící soupeř naruší několika přihrávkami ob hráče za sebou. Obránci pak musejí rotaci zastavit, obnovit své pozice a po zformování opět začít rotovat.
Pokud hráči pokyny a zásady nedodržují, musejí být trenéry vedeni k odpovědnosti.V obraně se obvykle uplatňuje osobní nebo zónový herní systém, případně jejich kombinace.
V žákovských kategoriích by tým neměl za utkání inkasovat více než šest či sedm branek, chce-li být dlouhodobě úspěšný. V juniorském lakrosu a soutěžích dospělých je to obvykle 10 branek (7 a méně branek představuje výborný výkon).
První hráč na hrací ploše, který zaznamená upozornění spoluhráčů ze střídačky nebo sám zjistí, co se děje, by měl na situaci také hlasitě upozornit spoluhráče na hrací ploše. Tým se v těchto situacích obvykle stáhne do základního obraného postavení „domeček“.
Pokud se centr pokouší o střelu, oba obránci jej sevřou a snaží se střelu blokovat. Pokusí-li se některý ze střelců naběhnout přes herní střed, odpovídá za jeho pokrytí horní obránce z bezmíčové strany, jenž jej případně předá dolnímu obránci. Hlavním úkolem dolních obránců je zavírat křídelní hráče a všichni obránci pak blokují holemi a tělem střelecké a přihrávkové koridory.
Tyto koridory jsou nejlépe pokryty, mají-li horní obránci hole do středu a dolní obránci k mantinelu. Většina trenérů upřednostňuje, aby rychlonozí hráči s „šikovnýma rukama“ hráli nahoře (možný únik nebo zisk volného míče), zatímco urostlejší obránci většinou hrají dole, kde účinně odstavují hráče při odražených míčích a odrazují útočníky od náběhů. Určitým hráčům lze herní úkoly rozšířit podle sestavy soupeře (viz box „napůl“).
Do středu by také měli mít hole oba obránci na stranách diamantu nebo nahoře v trojúhelníku, aby mohli blokovat přihrávkové koridory na křídelní hráče a rovněž mezi oběma křídly na prodloužené brankové čáře (při rotaci).
Tento typ obranného systému svádí soupeře k tomu, aby místo hráčů na pozici střelců střílela především křídla. Obránci si musejí dávat pozor, aby nepřepadávali a nenechávali ve středu příliš volného prostoru.Brankář se obvykle pohybuje hluboko v brance na brankové čáře, aby eliminoval pokusy z první z úhlů a dva obránci na stranách diamantu drží hole do středu, aby blokovali přihrávkové koridory na křídelní hráče.
Bránění se dvěma obránci nahoře svádí soupeře k tomu, aby střílela křídla, zatímco opačné postavení (jeden obránce nahoře a dva dole) vede spíše ke střelám od střelců. V této variantě dolní obránci zavírají křídelní hráče, čímž umožní brankáři, aby povystoupením z branky zmenšil střelcům střelecký úhel.Při variantě se dvěma obránci nahoře dolní obránce komunikuje s brankářem, pendluje mezi křídly a blokuje případnou nahrávku z první mezi nimi.
Trojúhelníkovou formaci (obvykle jeden hráč nahoře a dva dole) by se měli také pokusit utvořit obránci při rychlém protiútoku, mají-li možnost se domluvit.
Pokud tým, který potřebuje míč, neodvolá brankáře (viz snaha o získání míče), hráč s míčem může jednoduše kroužit kolem jeho branky a nakonec před vypršením útočného času (nebo dostane-li se do problémů) míč odhodit do vzdálenějšího rohu. Pokud se trenér soupeře rozhodne na tuto situaci zareagovat odvoláním brankáře, vezme si při první příležitosti oddechový čas a do konce utkání bude tým uplatňovat celoplošný presink.
Další situací, kdy se uplatňuje „podržení“ míče, je, když se útočník s míčem nakrátko zastaví, aby před zahájením útočné kombinace počkal na dostřídávající spoluhráče (podmínkou ovšem je, že je k dispozici dostatek útočného času).
Podobně útočníci velmi pomohou obraně, když po sledu několika rychlých protiútoků po ztrátách míče nebo špatných střelách „podrží“ míč, tzn. maximálně prodlouží dobu, kdy jej mají v držení. Trenéři musejí takovou situaci rozpoznat a dát útočníkům pokyn, aby podrželi míč a nechali obranu odpočinout (např. když musela hrát přes střídání).
Nátlakovým hráčem může být i hráč, který se při protiútoku nebo ze střídačky snaží vyrovnat počet bránících hráčů při přečíslení (rychlý protiútok) soupeře. Při zformované obraně hráči na bezmíčové straně jen zřídka hrají nátlakově po celé hrací ploše, místo toho spíše vyčkávají v předbrankovém prostoru na útočníky, kteří do něj musejí pronikat (pozor na přepadnutí).
Hráče s míčem bránící hráč jen lehce jistí či jej jinak navnadí ke střele (která má obvykle nízké procento úspěšnosti). Jinou možností, kterou lze uplatnit podle situace (např. pohybuje se v blízkosti mantinelu nebo soupeři střídají), je tohoto hráče zdvojit.
Tento signál lze použít i v útočném území k upozornění, že zbývá méně než 5 sekund na střelu na branku. V takové situaci musejí útočící hráči vynaložit veškeré úsilí, aby obnovili útočný čas, přičemž ale musejí být připraveni splnit své herní úkoly při protiútoku.
Týmy se signálem obvykle vyčkávají na posledních 8 sekund hrací doby, což je stále dost času na jeho provedení, ale zároveň příliš málo na to, aby soupeř po případném zisku odraženého míče dokázal skórovat do prázdné branky.