Glosář – herní činnosti brankáře (viz Rozbor herních činností)
- Brankářská výstroj: Při výběru brankářské výstroje je třeba věnovat pozornost zejména tomu, jak účinně chrání. Výstroj musí vyhovovat pravidlům a současně odpovídat vzrůstu hráče. Řádná ochrana je zásadní pro všechny hráče, u brankáře to ale platí dvojnásob. Zejména u hráčů nadprůměrného nebo podprůměrného vzrůstu v dané věkové kategorii by se mělo dbát na správnou velikost všech chráničů.
Pokušení používat nadrozměrnou brankářskou výstroj ve snaze pokrýt co největší prostor branky je zdrojem nejrůznějších sporů. Jsou tři důvody, proč tomuto pokušení odolat. Především je to bezpečnost hráče. Nadměrná výstroj při pohybu odkrývá místa kolem klíčních kostí, v podpaží a pod lokty (viz zranění). Za druhé to jsou pravidla hry. Jestliže chrániče holení, kalhoty nebo rukavice brankáře přesahují rozměry uvedené v pravidlech WL či vesta přesahuje přes obrys brankáře o více než 7,6 cm na každé straně, resp. 5,1 cm nad úroveň ramen, jsou v rozporu s pravidly a brankáři je uložen menší trest a osobní trest do konce utkání. Nadměrná vesta nakonec také značně omezuje pohyblivost brankáře (to platí především pro mladé hráče), což mu znesnadňuje rozehrávku přechodové fáze po zákroku (přesnost i vzdálenost) a snižuje pohyblivost dolních končetin. Trenéři nesmějí dopustit, aby vyloučení do konce utkání, nízká sebedůvěra či nedostatek cílevědomosti ohrozily rozvoj dovedností jejich brankářů.
Výstroj brankáře má řadu jedinečných aspektů, o kterých by měli trenéři i hráči vědět. Obecně sestává z brankářské (hokejové) helmy (schválené příslušnou organizací) s chráničem krku, speciální boxlakrosové brankářské vesty (chránič hrudníku spojený s chrániči paží), brankářských kalhot (u juniorských hráčů lze použít kalhoty hokejové), brankářského suspenzoru (se zesíleným chráničem podbřišku), boxlakrosových chráničů holení, boxlakrosových rukavic a sportovních bot (povolená je bezpečností obuv se zesílenou špičkou).
Co se týče velikosti, kalhoty by měly končit těsně nad čéškou a od starších žáků výše se doporučuje používat speciální boxlakrosové kalhoty, které nabízejí lepší ochranu v oblasti zad a ledvin. Chrániče holení by měly dosahovat přibližně do poloviny stehen. Někteří brankáři používají pod chrániče holení ještě doplňkové chrániče kolen, které zaručují lepší ochranu při rozkleku. Dbejte na to, aby během utkání nedošlo k uvolnění chrániče krku, chráničů nártu nebo řemínků chráničů holení (je-li třeba, zafixujte lepicí páskou). Při zjištění jakéhokoliv nedostatku požádejte rozhodčího o možnost opravy výstroje (viz narušení dynamiky).
- Brankářská hůl/chyt/protočení hole: Brankářská hůl má větší hlavu a delší násadu než hůl hráčů v poli. Hlava hole může být široká od 15,24 cm do 38,10 cm (vnitřní rozměr) (viz kontrola hole) a celková délka hole může být od 101,60 cm do 182,88 cm. Brankářská hůl je delší, protože musí dosáhnout od hrací plochy až nad ramena brankáře (koncovka). Koncem násady lze rovněž pokrývat horní rohy a dlouhá násada také pomáhá jako páka při manipulaci s holí.
Násada brankářské hole může být z titanu, kompozitního materiálu nebo dřeva. Každý brankář má svou metodu polepení násady a koncovky hole a někteří si na násadě u hlavy hole lepenkou vytvoří oválný chyt (zabírá sice větší prostor mezi nohama, ale ztěžuje házení, protože mění vyvážení hole). Průměr násady (včetně lepenky) nesmí být podle pravidel větší než 5,1 cm.
K dispozici jsou různé typy hlav pro brankáře, které se liší především velikostí, tvarem, hmotností, životností a cenou. Každá má své výhody i nevýhody. Plastová hlava fieldlakrosového typu je oválná, lehká, dobře se s ní přihrává a nevyžaduje náročnou údržbu (viz výplet). Existují také trojúhelníkové plastové hlavy, které jsou větší, spočívají na zemi větší plochou a snižují tendenci hole se protáčet po nárazu míče do výpletu.
Nevýhodou plastových hlav je obecně jejich krátká životnost a možnost zlomení po tvrdé střele nebo úderu holí.Tradiční dřevěná jednodílná brankářská hůl je sice mnohem těžší, obtížněji se s ní manipuluje a je náročná na údržbu, ovšem na druhou stranu je nejtrvanlivější, neprotáčí se při střele a je nejlepší na pokrytí prostoru mezi nohama.
Brankář si nakonec sám zjistí, co mu vyhovuje nejlépe (typ hole, oblepení, výplet), ačkoliv špičkoví brankáři mají často obtíže zvládnout tradiční dřevěnou hůl, mají-li tu možnost si s ní zahrát (většinou v kanadských juniorských a seniorských soutěžích). V NLL (a v NBLL) jsou povoleny pouze plastové brankářské hole fieldlakrosového typu, takže by brankář měl při volbě typu hole vycházet také z týmových a osobních cílů.
Chce-li přejít z plastové hole na dřevěnou, je vhodné postupovat postupně a zkusit nejprve dřevěnou násadu na plastové hlavě. Brankář by měl věnovat rozvoji techniky manipulace s holí stejně času jako hráči v poli a měl by minimálně dokonale zvládat středně dlouhé přihrávky.
Nedokáže-li brankář dobře přihrát, může to vést ke změně taktického plánu soupeře a případně i celého jeho systému přechodové fáze (např. vysoce účinný celoplošný presink). Brankář musí být v přechodové fázi útočnou hrozbou – úspěšný brankář dokáže za sezónu nasbírat více než deset asistencí.
- Návyky/instinktivní reakce (viz Brankářské cvičení č. 2): Návyk je jednání nebo vzorec chování (vědomý nebo nevědomý), jejž osoba běžně opakuje, až se pro ni stane typickým. Aby byl brankář nebo hráč dlouhodobě úspěšný, musí si neustále vědomě osvojovat a upevňovat dobré herní návyky. Pozice brankáře je z hlediska psychiky nejnáročnější. Vzhledem k množství zpracovávaných informací a rozsahu adaptací, které musí zvládat ve zlomku sekundy na základě bezpočtu rozmanitých scénářů, by si měl brankář osvojit co nejvíce vhodných návyků, aby se pak mohl více spoléhat na svou svalovou paměť.
Jako příklady svalové paměti lze uvést orientaci v prostoru, různé způsoby práce nohou při přesunu ve vztahu k pěti standardním úhlům a kontrolování odrazů současně s průběžným reagováním na střely (naznačení střely) a komunikací.Klíčovým návykem, který si musí osvojit každý brankář, je držet při pohybu v brankářském trojúhelníku, při přemísťování úkroky, při zákrocích nohama a při zákrocích při naznačování shora hůl mezi nohama a co nejtěsněji nad zemí.
Středně vyspělý brankář by si měl také navyknout stát při face-off a ve fázích, kdy je míč v útočném území, vysoko v brankovišti.Tak bude připraven zpracovat případný volný míč nebo zachytit dlouhou přihrávku a bude také blíže ke střídačce pro případ udělení výhody.
- Poziční brankář: Obvykle urostlejší a méně pohyblivý brankář, který při střelách nechodí dolů, nýbrž udržuje vzpřímený postoj a zmenšuje úhel, čímž nutí střelce mířit do rohů. Proti brankářům tohoto typu je platný pohyb míče na šířku hrací plochy s přihrávkami za obranu ve chvíli, kdy je brankář vystoupený z branky, aby zmenšil střelecký úhel.
Poziční brankáři bývají urostlejší a pomalejší. Poziční brankář, který se umí rychle přemísťovat, může být velmi úspěšný v soutěžích, kde se hraje na menší branky.Poziční brankáři obecně upřednostňují zónovou obranu box při oslabení a systém obrany, který nedovolí soupeři pronikat do herního středu, takže soupeř střílí především z perimetru.
- Postřehový brankář (viz Brankářské cvičení č. 8): Obvykle pohyblivější brankář menšího vzrůstu, který ovládá celé brankoviště. Velmi mladí brankáři chytají většinou postřehově, dokud si neosvojí znalost střeleckých úhlů. Ovšem i pokročilí postřehoví brankáři využívají poziční hry. Postřehoví brankáři mají tendenci chodit častěji do rozkleku, zatímco poziční brankáři vykrývají střelecké úhly a svým postavením nutí soupeře ke střelám s nižší účinností (tento způsob chytání se obecně upřednostňuje).
Postřehový brankář využívá svoje reflexy a předvídavost a má dobře zvládnutou techniku lákaní do prostoru.Vždy je dobré mít druhého brankáře, který má odlišný styl (postřehový vs. poziční), pro případ, že se zahajujícímu brankáři nebude dařit. Soupeře může vystřídání brankářů zaskočit (jiný styl vyžaduje jinou volbu střel) a narušit plynulost jeho útočných herních činností, případně i zvrátit vývoj utkání.
- Rozcvičení brankáře/příprava brankáře (viz Brankářské cvičení č. 1): Chytání je psychicky a technicky náročná činnost, vyžadující mimořádné dovednosti. Pozice brankáře je pro úspěch týmu zcela zásadní a brankáři proto musejí být mentálně a fyzicky nejlépe připravenými hráči. Měli by být vedeni k odolnosti a vytrvalosti a měli by se zapojovat do kondičních cvičení stejně jako ostatní hráči. Na rozdíl od hráčů v poli, kteří jsou trénováni na přerušovanou kardio zátěž, brankáři by měli být připravováni na zátěž kontinuální. S ohledem na nezbytnou pružnost (a rovněž jako prevence zranění) by měli mít zavedený speciální postup statického strečinku.
Brankář potřebuje dostatečně dlouhou dobu na psychickou i fyzickou přípravu při volném a oficiálním rozcvičení.Při rozcvičování by spoluhráči měli respektovat jeho potřeby a první střely (nebo dokud kapitán nedá pokyn) mířit do něj. Trenéři by měli své brankáře v tomto ohledu chránit a zavést jednoduchá týmová pravidla. Hráči sice také potřebují „zahřát“ hole, ale sebedůvěra a připravenost u brankáře je důležitější než u ostatních hráčů (zejména u méně zkušeného brankáře, který se ještě plně nezbavil strachu z míče).
Hráči mají na přípravu svých holí celý týden, zatímco brankář má na procvičování manipulace s holí nepoměrně méně času.
- Orientace v prostoru (viz Brankářské cvičení č. 2): Brankář by měl být neustále orientován v prostoru brankoviště (viz brankářský trojúhelník) a měl by vždy stát čelem k hráči s míčem. K upřesnění orientace může pomáhat letmý dotyk s brankovou tyčí.
Ve chvíli, kdy se míč dostane na křídelního hráče, brankář se přemístí k bližší tyči (zkontroluje jí rukou) tak, aby kolem tyče nemohla projít střela.
Dobrá orientace v prostoru a cit pro to, kde přesně stojí branka, jsou také důležité při přemísťování a získání klidu a jistoty v brankářském trojúhelníku.Když je míč na pozici střelce, brankář by neměl stát od brankové tyče dál než na dosah své volné paže.
- Brankářský postoj (viz Brankářské cvičení č. 1): Jako poslední linie obrany by brankář měl být vždy připravený a neustále koncentrovaný, především když se míč nachází v obranném území. Brankářský postoj vychází ze zpevněného postoje, tzn. chodidla od sebe na šířku kyčlí, kolena mírně pokrčená se sníženým těžištěm, hrudník vzpřímený a v mírném předklonu, váha na přední části chodidel (na ploskách).
Před střelou a po střele musí brankář vždy dbát na to, aby byl ve stabilním postoji, tělem maximálně zaplňoval branku a byl připraven se přemístit. Musí se snažit zůstat maximálně na nohou (maximální pokrytí branky), neustále sleduje míč a upravuje své postavení tak, aby byl proti hlavě hole hráče s míčem co největší plochou svého těla (viz pět standardních úhlů).
Brankářskou hůl drží ve své dominantní ruce (většinou pravá) těsně nad „chytem“. Dominantní rukou je v ideálním případě „střelecká paže“, tedy ta ruka, která by byla „horní“ při přihrávání (rychlejší přechodová fáze: kontrola odražených míčů -> hůl u hlavy při přihrávání -> provádění přihrávek). Hůl drží pevně přibližně na úrovni poloviny stehen, těsně u těla a mírně naléhá na násadu. Hlava je přibližně 10 až 15 cm před dolní končetinou a přesouvá se spolu s brankářem.
Násada hole prochází mezi tělem a loketní jamkou, která slouží jako páka usnadňující pohyb hole. Zbývající část násady vyčnívá za ramenem.
Volná paže je mírně pokrčená v lokti s rukou položenou hřbetem za bok, čímž vzniká trojúhelník, který pokrývá prostor kolem paží a střely spodem z perimetru.
Výše je obecně popsán základní brankářský postoj, s nímž se pojí nejvíce zlozvyků brankářů.
- Zvětšit se/zaplnit branku:Brankář by se měl snažit udržovat takový postoj, aby byl opticky co největší, tzn. horní část těla vzpřímená, volná paže vedle těla s loktem pokrčeným přibližně do pravého úhlu a paže s holí drží pohodlně hůl mezi nohama, rovně na hrací ploše přibližně 15–20 centimetrů před nohama, s loktem přimknutým k tělu.
Když se brankář přemísťuje podle pohybu míče, může zmenšovat střelecký úhel povystoupením z branky, dokud se hráč s míčem pohybuje na perimetru, přičemž vždy udržuje pánev směrem k míči. Ocitne-li se hráč volný v předbrankovém prostoru, brankář se stáhne zpět na brankovou čáru a maximálně zvětší svůj objem a zaplní branku.
Všechny střely, které jdou do vesty, by měl brankář díky mírnému prohnutí horní části těla tlumit pod sebe.
- Pět standardních úhlů (viz Brankářské cvičení č. 2): Pět standardních úhlů vychází z pěti standardních pozic útočících hráčů (resp. míče): dvě křídelní pozice (vlevo a vpravo), dvě pozice střelce (vlevo a vpravo) a centr. Mezi těmito pozicemi se různými směry a různou rychlostí pohybuje míč. Míč uprostřed je pro brankáře největší hrozbou a střely zblízka jsou relativně více nebezpečné než střely z perimetru.
Kromě standardních úhlů a nutnosti být neustále čelem (plochou těla) k hráči s míčem musí brankář také vnímat bod vypuštění. Bodů vypuštění je nekonečně mnoho a navíc je třeba si také dávat pozor na naznačení střely. Brankáři proto obvykle sledují hůl a přemísťují se spíše s ohledem na to, kterou rukou hráč s míčem hraje (viz „oči lakrosky“), zejména pokud hráč před střelou signalizuje svůj záměr nebo není v pohybu (např. útok bez výraznějšího pohybu míče).
- Brankářský trojúhelník/práce nohou u brankáře (viz Brankářské cvičení č. 5): Aby brankář pokryl střelecký úhel, musí přesně vědět, kde má stát, a musí se přemísťovat (někdy třeba jen o centimetry) podle pohybu hráče s míčem; současně musí udržovat správný postoj a zaplňovat branku s ohledem na pět standardních úhlů. Většinou by se měl držet v malém trojúhelníku (orientace v prostoru), vymezeném levou tyčí (míč vlevo u brankoviště), bodem cca 1,5 kroku od středu brankové čáry (míč nahoře) a pravou tyčí (míč vpravo u brankoviště).
Brankář se pohybuje pomocí úkroků, kromě situací, kdy míč přechází diagonálně ze strany hrací plochy na stranu (na perimetru nebo na brankovišti).V takových nouzových situacích může provést zakročení před brankou, kdy současně rychle švihne holí do prostoru, aby zastavil střelu z první. Při zákrocích proti střelám z rychlých křižných přihrávek se uplatní rychlé nohy a předvídavost.
- Přemísťování (viz Brankářské cvičení č. 5): Příprava účinné střely může soupeři trvat až 20 sekund, což při průměrném počtu 40 až 50 střel za utkání znamená, že většinu času brankář stráví úpravami své pozice bez zákroku.
Při účinném pohybu míče v útočném území se brankář v souladu s tím, jak míč prochází jednotlivými standardními útočnými pozicemi, přemísťuje v tzv. brankářském trojúhelníku a upravuje své postavení podle příslušného bodu vypuštění potenciálně nebezpečných hráčů.Je-li pohyb míče opravdu rychlý, musí brankář někdy předvést „akrobatické“ zákroky a pak je třeba, aby se vždy co nejrychleji vrátil do brankářského postoje, neustále sledoval míč a pokrýval úhly. Také v případě odražených míčů a rychlých přihrávek musí reagovat rychle a efektivně.
Brankář by měl pravidelně procvičovat co nejrychlejší přemísťování mezi standardními pěti úhly s přenášením váhy z jedné nohy na druhou (svalová paměť) a současně si prohlubovat orientaci v prostoru brankoviště a branky (viz brankářský trojúhelník). Velká většina zákroků vychází z pozičního postavení (viz koncentrace) a jen asi čtvrtina je výsledkem reakcí brankáře (zákroky rukavicí, nohama, lákání do prostoru atd.).
Když brankář ztratí přehled o svém postavení vůči brance, může si rukou nahmátnout tyč, případně se zorientovat podle jiného význačného bodu v hale, který si identifikoval při rozcvičování.
- Úkroky/krátké kroky (viz Brankářské cvičení č. 4A): Základními prvky práce nohou brankáře jsou úkroky a krátké rychlé kroky vpřed a vzad. Brankář si je musí spolehlivě osvojit ve vztahu ke standardním pozicím útočníků (viz brankářský trojúhelník).
Při přemísťování kopírujícím pohyb hráče s míčem obvykle dostačují krátké úkroky, zatímco při pohybu míče přihrávkami mohou být potřebné delší úkroky v závislosti na délce a směru přihrávky.
Při diagonálních přihrávkách z perimetru nebo u brankoviště brankář uplatní zakročení ke vzdálenější tyči, přičemž švihne holí do prostoru ve snaze zastavit střelu z první (polorozklek).
- Míč na křídle: (vlevo/vpravo): Je-li míč vlevo nebo vpravo na pozici křídla, brankář stojí bližší nohou a bokem těsně u brankové tyče a hůl a tělo má naplocho k hráči s míčem.
Váha brankáře spočívá na noze u bližší tyče, zatímco druhá noha je připravena reagovat na střelu na vzdálenější stranu, případně na přenesení míče.
Bližší paže a bok jsou co nejtěsněji, ale zároveň co nejpohodlněji u tyče, ruka se může pro lepší orientaci v prostoru při přemísťování podle pohybu míče dotýkat tyče.
- Míč na pozici střelce (vlevo/vpravo): Je-li míč vlevo nebo vpravo na pozici střelce, brankář stojí naplocho k holi hráče s míčem, povystoupený asi 30 cm (1 kratší krok) před brankovou čáru (na délku paže od branky) s chodidly od sebe na šířku kyčlí a horní částí těla co nejvíce roztaženou (viz zaplnit branku).
- Míč na pozici centra: Je-li míč na pozici centra, brankář stojí uprostřed branky asi 40–60 cm před brankovou čárou podle vzdálenosti hráče s míčem.
Čím je míč dále od brankáře, tím výše může brankář vystoupit proti střelci.Musí ale dbát na to, aby nevystoupil příliš vysoko, zejména při oslabení, kdy hrozí vyšší riziko rychlých přihrávek za obranu na střelu z první.
- Komunikace brankáře (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 5B): Špičkoví brankáři během utkání specifickým způsobem komunikace udržují kontakt se svými spoluhráči a pomáhají jim organizovat účinnou obrannou činnost (např. upozorňují na volné hráče, špatné rozebrání, nutnost přistoupit k hráči apod.).
Komunikace brankáře musí být stručná, spolehlivá (důvěra), hlasitá, pozitivní (většinou) a povzbuzující (podpora týmového ducha a hrdosti).
Brankář musí umět předvídat činnosti soupeře nejlépe ze všech hráčů a musí umět upozornit obránce, pokud nejsou správně ve svých pozicích nebo když je míč volný.
Hráči musejí brankářovy pokyny vnímat a řídit se jimi!
- Sledování míče/kontrolování odrazů (viz Brankářské cvičení č. 1): Kromě neustálého udržování brankářského postoje (připravenost) musí brankář rovněž stále sledovat míč, dokud on sám nebo jeho spoluhráč volný míč nezíská do držení. Soupeř občas prověří koncentraci brankáře pomocí finty se skrytým míčem.
Stejně jako hráči musejí dohrávat hráče, musí brankář tzv. dohrávat zákrok, tj. sledovat míč po celou dobu, dokud jej nemá v chráničích; kromě toho kontroluje odrazy a přemísťuje se do správného úhlu. Toto jsou nejdůležitější návyky spojené s postem brankáře.
Jakmile do předbrankového prostoru pronikne hráč s míčem, brankář musí zaostřit svou pozornost na jeho hůl a bedlivě vnímat řeč jeho těla.
- Koncentrace/psychická odolnost: Diváci a hráči si vždy pamatují spíše góly, a nikoliv chyby obrany, po nichž padly, byť by byly sebevětší. Každý hráč v týmu musí vykazovat psychickou odolnost podle své role v týmu, ovšem koncentrace a odolnost brankáře musí být mezi spoluhráči vždy ta nejvyšší. Pozice brankáře je vysoce individualistická a vyžaduje specifickou osobnostní charakteristiku. Brankář se nesmí bát míče a musí se umět vyrovnat s vysokou odpovědností, která se s tímto postem pojí. Výkon brankáře má na výsledek utkání téměř vždy zásadní vliv.
Trenéři a spoluhráči by měli být vnímaví vůči náladám brankáře a při komunikaci s ním by měli být maximálně pozitivní (trenér by měl dodržovat zásadu pěti pochval na jednu negativní výtku), aby udrželi jeho sebedůvěru na vysoké úrovni.
Úspěšný brankář musí umět rychle zapomínat, musí být schopen se rychle „otřepat“ (viz optimální aktivační úroveň), musí umět ovládat své emoce a soustředit se na rozvíjení dobrých návyků. Obdržené branky jej nesmějí odrazovat od další práce. V lakrosu branky prostě padají. Ovšem stejně důležité jako to, kolik branek padne, je načasování úspěšných zákroků. V některých utkáních jakoby ani obrany nebyly a úspěšný zákrok v pravý čas pak má cenu zlata. Brankář, který umí v takových klíčových situacích tým podržet, je cennější než brankář, jehož výkonnost je nekonzistentní.
Všichni hráči od svého brankáře očekávají, že jim dá šanci v utkání zvítězit. Brankář není za porážku nikdy odpovědný sám. Aby brankář dal svému týmu tu nejlepší šanci na vítězství, musí být proaktivní, musí umět komunikovat (viz komunikace brankáře) a musí dobře rozumět hře. Kromě toho musí mít zvládnutý dobrý výběr pozic a umět řídit postavení bránících hráčů tak, aby společně co nejlépe eliminovali brankové příležitosti soupeře.
Trénink brankáře by se měl co nejvíce podobat reálným herním situacím. Při cvičeních by měl vnímat jako nebezpečného každého jednotlivého hráče provádějícího cvičení a od spoluhráčů vždy očekávat, že chtějí dát gól (připravenost). Při cvičeních s obranou musí s bránícími hráči komunikovat stejně jako při utkání (hlasitě, jasně, stručně).Znakem dobrého brankáře je konzistentní výkonnost. Ta je nepochybně výsledkem vysokých nároků na koncentraci a nasazení, jež jsou spojeny s nutností být neustále pozorný a připravený (pozornost klesá s únavou).
- Vzdálenější strana branky/delší tyč: Vzdálenější strana branky neboli tzv. delší tyč je strana u brankové tyče, která je z pohledu hráče s míčem dále, tedy např. pro hráče na pravé straně hrací plochy (levorukého) je to pravá branková tyč. Většina střel směřuje právě na vzdálenější tyč.
Když hráč s míčem před brankou přeběhne podélnou osu hrací plochy, připravuje se o možnost k účinné střele na původní vzdálenou stranu.V takové situaci brankář zůstává těsně u (původně) vzdálené tyče (orientace v prostoru) a tento prostor neuvolní, ledaže si je absolutně jistý, že hráč s míčem vystřelí na původní krátkou stranu.U vyspělých hráčů musí brankář také počítat s možnou zadovkou nebo twisterem.
- Bližší strana branky/bližší tyč: Bližší strana branky neboli tzv. bližší tyč je strana u brankové tyče na stejné straně, na které se nachází míč, tedy např. pro hráče na pravé straně hrací plochy (levorukého) je to levá branková tyč. K bližší tyči střelci většinou míří po naznačení střely na delší tyč.
- Horní rohy: Horní rohy branky jsou místa u spojnice svislé a vodorovné brankové tyče, cca 10 cm oběma směry.
- Dolní rohy: Dolní rohy branky jsou místa, kde se svislá branková tyč stýká s hrací plochou do výšky cca 10 cm. Tento prostor je pro brankáře velmi těžké pokrýt.
- Prostor mezi nohama: Prostor mezi nohama brankáře krytý brankářskou holí, která by měla být položená celou délkou horní části hlavy na ploše.
- Prostor kolem paží/kolen: Prostor pod rukavicí brankáře (na obou stranách) či u brankové tyče na úrovni kolen. Tento prostor se někdy označuje jako „sedmička“ protože tvarem připomíná tuto číslovku.
- Reakce/chytání při naznačení/chytání střel z první (viz Cvičení sbírání č. 5A): Hráči v poli mohou při střelbě na branku v závislosti na situaci využít neomezený počet úhlů natočení hole (bod vypuštění) a trajektorií střely (střelecký koridor). Mají možnost vystřelit na delší nebo na bližší tyč, do některého horního či dolního rohu, mezi nohy nebo ke kolenům. Navíc vzhledem k tomu, že před vlastní střelou mohou naznačit střelu do některého z těchto prostorů, se musí brankář soustředit na to, aby reagoval jen na střely, které jsou v dané situaci nejpravděpodobnější, což znamená, že musí zohlednit mj. střelecký rejstřík, čas a prostor střelce, zda je střelec na své straně hrací plochy, zda se jedná o střelu zdálky nebo o střelu zblízka, zda je to zformovaný nebo rychlý útok.
Aby brankář dokázal zvážit všechny tyto faktory ve zlomku sekundy, musí se umět plně koncentrovat na výkon, musí dobře rozumět hře a musí umět číst svého soupeře. Brankáři by měli sledovat a studovat útočníky soupeře a měli by umět rozpoznat jejich sklony a herní vzorce při střelbě (střelecký rejstřík), body vypuštění a řeč těla.
Současně nelze podceňovat význam dobrého zraku, protože právě díky sledování míče, doplněným o vnímání pohybu těla, ramene a hlavy, dokážou brankáři odolat naznačení střely. Když hráč s míčem pronikne do prostoru, odkud může vyslat účinnou střelu, brankář sleduje hlavu jeho hole a cvičí se v tom, aby před tím, než zareaguje pohybem, zrakem zachytil míč vycházející z výpletu. Důležitá je trpělivost a schopnost „vystát“ naznačení.
Vedle schopnosti neustále sledovat míč patří mezi klíčové dovednosti brankáře i umění rychlého a účinného přemísťování mezi pěti standardními úhly.Míč se může pohybovat zcela libovolně, takže brankář musí být schopen se přemístit dostatečně rychle tak, aby byl největší plochou těla proti jakémukoliv úhlu. To je náročné zejména v případě křižných přihrávek na střelu z první.
Někdy je hra natolik rychlá, že brankáři nezbývá nic jiného než se zakročením dostat zpátky k delší tyči a švihnutím hole do nepokrytého prostoru se pokusit zabránit skórování. Při zákroku proti očekávané střele z první z křižné přihrávky by se měl brankář snažit zůstat na nohách a neprovádět polorozklek, aby v případě, že hráč z první nevystřelí, byl schopen se vrátit do postavení.
- Chytání střel z dálky/chytání střel z perimetru (viz Rozcvičovací cvičení č. 5): Střela z oblasti obranného území mimo primární střelecký prostor. V ideálním případě se obraně daří držet útočníky mimo herní střed a povolí jim pouze střely z perimetru. Proti takovým střelám brankář vystoupí, aby střelci zmenšil střelecký úhel (viz „oči lakrosky“).
- Vystoupit/zmenšit střelecký úhel (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Je-li míč na pozici střelce nebo centra, brankář obvykle povystoupí proti střele (od brankové čáry), aby zmenšil střelecký úhel neboli volný prostor v brance, který je z pohledu střelce vidět.
Brankář by si měl dávat pozor, aby nevystoupil příliš vysoko, protože tím odkrývá možnost pro skórování střelou z první ze střílené křižné přihrávky (zdálky) nebo po naznačení spodem a následné střele zblízka.
Brankář musí jít proti míči tělem, což platí zejména u střel o zem (účinnost takových střel se tím výrazně snižuje). Jedinou výjimkou je hra v oslabení, kdy se brankář může rozhodnout hrát buď postřehově, takže se zasune více do branky a obránci vyvíjejí větší tlak na střelce, čímž lákají křídla ke střelám, anebo naopak pozičně, kdy zmenšuje úhly střelcům, zatímco obránci zavírají křídelní hráče.
Poziční brankář, který umí zmenšovat úhly, je obvykle úspěšnější při zónové obraně box, zatímco postřehový brankář preferuje diamant.
- Chytání nohama (viz Brankářské cvičení č. 1): Brankář v brankářském postoji (kdy zaplňuje branku) může proti střele, která míří do dolního rohu branky, zasáhnout vykopnutím nohy, přičemž ale musí dbát na to, aby držel hlavu hole mezi nohama a těsně nad plochou.
Při tomto zákroku nesmí nohu zvednout ze země a musí ji vykopnout proti míči. Střely spodem lze také krýt polorozklekem, byť se spíše upřednostňuje poziční styl.
- Chytání volnou rukou/volná ruka resp. paže/strana volné paže (viz Brankářské cvičení č. 1): Volná ruka je ta brankářova ruka resp. paže, v níž nedrží brankářskou hůl. Tuto ruku drží vždy hřbetem k míči a kromě zákroků (vyrážení míče) ji používá k orientaci v prostoru branky (letmý dotyk s brankovou tyčí). Je třeba se vyvarovat chytání dlaní, protože hrozí zranění!
Poloha volné paže je věcí osobní preference a závisí na situaci, což si brankář postupem času dobře osvojí. Brankář se musí naučit volnou paži aktivně používat a mít ji volně a připravenou k zákroku při očekávané střele z perimetru do spodního rohu na straně volné ruky.
Je také možné držet paži mírně ohnutou v lokti a opřenou o bok, kdy s tělem vytváří trojúhelník.
- Chytání holí/strana hole/manipulace s holí (viz Brankářské cvičení č. 1): Paže s holí je ta brankářova paže, ve které drží brankářskou hůl. Brankář se musí naučit tuto paži aktivně používat. Paži drží uvolněně a je vždy připraven s ní reagovat na střely zblízka i zdálky, zleva i zprava. Nejčastější zákroky holí jsou ale výsledkem toho, že brankář holí vůbec nepohne a udrží ji na hrací ploše mezi nohama (viz návyky).
Při přemísťování úkroky, ať už na stranu hole, nebo na stranu volné ruky, se musí tělo, dolní končetina a hůl pohybovat společně jako jedno těleso.
Dalším zákrokem holí je tzv. švihnutí za zády, kdy brankář cítí, že se míč odrazí u jeho nohou, takže udělá krok vpřed a švihne holí v jedné ruce za zády.
- Chytání střel zblízka/dobrá branková příležitost (viz Cvičení manipulace s holí č. 8A): Jakmile soupeř dostane míč do blízkosti brankoviště, hovoří se o ohrožení branky z předbrankového prostoru nebo o dobré brankové příležitosti. V takové situaci se obránci obecně co nejrychleji stahují do herního středu, přičemž nejbližší obránce musí hráče s míčem dohrát.
Obránci musejí vynaložit maximální úsilí, aby zabránili střelám zblízka. Stejně tak i brankář musí hrát aktivní roli a komunikovat s nimi, aby nedovolili protihráčům se uvolnit v předbrankovém prostoru (viz komunikace brankáře).
Ocitne-li se v předbrankovém prostoru volný hráč s míčem, musí brankář periferním viděním sledovat hlavu jeho hole (viz chytání při naznačení) a uplatnit spíše boční pohyb úkroky než se jen tzv. zvětšit.
- Zasunutý v brance (viz Cvičení sbírání č. 5A): Když je míč na křídle nebo za brankou, brankář je zasunutý v brance na brankové čáře, jinak ale vystupuje proti střelci. Většina postřehových brankářů obecně stojí hlouběji v brance a při oslabení upřednostňuje zónovou obranu varianty diamant.
- Přemísťování úkroky (viz Cvičení sbírání č. 5A): Úkrok brankář použije ve chvíli, kdy očekává přesun hráče do středu před brankou, při zákroku proti volnému hráči v předbrankovém prostoru nebo při jiné rychlé změně pozice míče. Brankář má stále pokrčená kolena a je připraven provést úkrok stranou.
Brankář drží svou volnou paži těsně u těla a následně ji vytrčí do prostoru, když se v očekávání střely vyklání do strany nebo jde do polorozkleku. Těmito pohyby brankář obvykle reaguje proti střele zblízka z primárního střeleckého prostoru.
- Lákat do prostoru: Jako formu oklamání hráče s míčem nechá brankář určitý prostor branky úmyslně odkrytý (viz pět standardních úhlů), aby střelce navnadil ke střele, a poté toto místo pokryje.
Při této činnosti, kterou většinou nejlépe zvládají postřehoví brankáři, je ale třeba dbát na to, aby brankář uvolněný prostor nepokryl příliš pozdě. Na druhou stranu pokud brankář ustoupí příliš brzy či příliš okatě, hráč s míčem jeho úmysl odhalí a vystřelí do míst, kde brankář právě stojí.
Velikost „nabídnutého“ prostoru by měla odpovídat úrovni dovednosti střílejícího hráče – „nosič“ potřebuje více místa, zatímco šikovný hráč méně. Velmi důležité je také načasování.
- Výpad ramenem (doleva, doprava)/naznačení výpadu ramenem (viz Brankářské cvičení č. 1): Výpad ramenem je výbušný pohyb ramenem do strany (ramena uvolněná, lopatky zatažené), doprovázený vykročením příslušnou nohou v jednom plynulém pohybu ve chvíli, kdy útočník signalizuje střelu a kdy si je brankář jistý, že má dobře pokrytý úhel (třeba i na základě obranného postavení spoluhráčů, například když obránce donutil soupeře přejít na jeho nesprávnou stranu), přičemž drží hůl pevně mezi nohama. Tímto výpadem brankář pokryje horní roh branky (viz brankářský postoj).
Brankář může také nalákat hráče, aby vystřelil na vzdálenou nebo na bližší tyč tím, že naznačí výpad ramenem na jednu stranu a poté, v závislosti na reakci střílejícího hráče, na poslední chvíli vytrčí rameno na druhou stranu (viz lákání do prostoru).
Ať už brankář upřednostňuje jakýkoliv způsob, vždy musí dbát na to, aby se pohyboval celým tělem a závěrečný pohyb byl rozhodný. U brankářů začátečníků je důležité, aby je trenéři odnaučili vyskakovat při střelách horem.
- Svěšování ramen/chodit dolů při střelách/chodit do rozkleku: Unavený brankář má tendenci zanedbávat vzpřímený postoj a svěšovat ramena, čímž odkrývá horní rohy branky. V závěru utkání je proto vhodné mířit spíše do horních rohů. U brankářů je třeba vědomě předcházet vybudování zvyku chodit do rozkleku vždy nebo příliš brzy (při naznačení). Toho soupeři využijí a začnou před střelami více uplatňovat klamavé techniky. Na druhou stranu jít při střele do rozkleku může být výhodné ve chvíli, kdy soupeřův hráč signalizuje střelu nebo střílí z pohybu.
- Rozklek/polorozklek: Rozklek je zákrok, při němž jde brankář dolů na obě kolena v očekávání střely do dolní části branky (obvykle střela spodem); horní část těla drží vzpřímenou se zataženými lopatkami a obě holeně tlačí do stran.
Polorozklek je dlouhý úkrok do boku (k bližší nebo vzdálenější tyči), při kterém brankář sklouzne na svou přední nohu, zatímco drží ramena vzpřímená, aby pokrýval horní část branky. Při polorozkleku se na krátkou chvíli otevře prostor mezi nohama, takže je třeba tento zákrok používat obezřetně. Brankář musí být schopen se z polorozkleku rychle vrátit do postavení. Právě tato prodleva může být nebezpečná v případě přihrávky útočníků z první ze strany na stranu.
- Chytání při úniku (viz Brankářské cvičení č. 4A): Při úniku soupeře je důležité, aby brankář měl jistotu v pokrývání střeleckých úhlů, nevystoupil příliš vysoko proti hráči, ale zároveň nezůstal příliš zasunutý v brance, a pomocí krátkých úkroků se navázal na pohyb protihráče před brankou (viz oblouk náběhu).
Hráči své skutečné úmysly často signalizují předem, zejména jsou-li stíháni (viz únik pod tlakem). Brankáři by se měli naučit číst z očí soupeře (doslova) a hráče tzv. vystát, tzn. čekat se zákrokem až do poslední možné chvíle (přičemž u vyspělých hráčů musejí počítat se střelou bez dívání).
Špičkoví brankáři znají návyky soupeřových hráčů a způsob, jakým nejraději únik zakončují (scouting).Pokud brankář dobře „přečte“, co se soupeř chystá udělat, obvykle se s využitím svých rychlých reakcí pohne až poslední (tj. lákání do prostoru).Zároveň ale platí, že nemůže čekat příliš dlouho, až by hráč mohl jednoduše skórovat k tyči nebo s využitím improvizace na poslední chvíli.
Brankář by měl zneškodnit asi polovinu úniků, kterým čelí. Každý takový úspěšný zákrok je velmi cenný pro psychickou pohodu týmu (dynamika utkání) (a naopak v případě gólů obdržených z přechodové fáze).
- Odrazy/kontrola odražených míčů (viz Brankářské cvičení č. 1): Nabírání a kontrola odražených míčů je důležitou součástí brankářovy činnosti. Středně pokročilí a vyspělí brankáři musejí o volné míče v okolí brankoviště bojovat stejně agresivně jako ostatní hráči (zejména při oslabení). Brankář musí také minimalizovat odrazy míče po svých zákrocích.
Nedokáže-li brankář odražený míč získat pro sebe, musí okamžitě začít míč sledovat a upravit své postavení.Velmi důležitou součástí tohoto herního úkolu (a obecně práce brankáře) je komunikace s obránci.
Volný míč v brankovišti brankář sbírá za všech okolností holí v obou rukou, případně přímo rukou. Při sbírání volného míče mimo brankoviště musí mít jednu nohu v brankovišti, aby poté, co se vrátí do brankoviště, nebyl jeho tým potrestán ztrátou míče za vrácení s míčem do brankoviště.
Pro kontrolu odrazů je kromě kvalitní výstroje rozhodující schopnost ztlumit a sebrat míč po zákroku tělem nebo lakroskou (podobně jako tzv. měkké ruce u hráčů v poli). Při střele do hole je dobré mírně natočit hůl proti míči, aby se zabránilo protočení hole a usnadnilo sebrání odraženého míče. Při chytání střel horem mířících na vestu se upřednostňuje způsob, kdy brankář vysune paže před sebe, mírně se prohne v zádech, díky čemuž hrudníkem ztlumí míč pod sebe (míč se tak neodrazí do rohu nebo mimo hrací plochu).
- Dlouhá přihrávka/lob (viz Brankářské cvičení č. 3C): Po získání odraženého míče brankář obvykle zahájí přechod do útočné fáze standardní rozehrávkou. Má-li spoluhráče v úniku po střídání nebo urychlení střídání, může použít dlouhou přihrávku neboli lob. Lob může jít přímo na hráče, nebo s využitím odrazu před něj do volného prostoru.
- Atakování hráče v úniku (pravidlo): Brankář může být potrestán trestem ve hře, pokud opustí brankoviště a tělem atakuje protihráče, který přijímá přihrávku do úniku s hlavou otočenou za sebe. Brankář (ale i jiný hráč) musí takovému hráči umožnit udělat jeden krok po příjmu přihrávky, aby získal stabilitu.
Brankář může opustit brankoviště a sebrat míč nebo dostat přihrávku kdekoliv na hrací ploše. Může také stavět clony, například když soupeř stíhá jeho spoluhráče za brankou. Většinou je ale nejlepší, když zůstává ve svém brankovišti (především je-li to začátečník) a neriskuje gól do prázdné branky (viz 50 na 50).
- Clona brankáře: Když spoluhráč brankáře v rohu ve skrumáži nebo po odrazu získá volný míč (nejčastěji při oslabení) a chce stíhajícímu hráči soupeře uniknout za branku, může mu brankář, jenž tuto situaci předvídá, odcloněním protihráče tělem v prostoru za brankou pomoci. Občas se vyskytnou i situace, kdy se brankář pokusí atakovat tělem protihráče mířícího za branku i v průběhu útoku – většinou se ale jedná o nouzové řešení.
- Pomoc při rozehrávce: Brankář tráví nejméně 95 % času utkání ve svém brankovišti, ale jsou určité situace, kdy může svému týmu pomoci tím, že brankoviště opustí a nabídne se na přihrávku spoluhráči, který je pod tlakem v obranném území. V takovém případě, nejčastěji při celoplošném presinku nebo nátlakové hře soupeře, by měl zaujmout pozici na opačné straně hrací plochy, než kde je míč, nejlépe u prodloužené brankové čáry nebo za brankou.
- Brankářská jednička/zahajující brankář: Brankář, který zahajuje utkání, by měl mít nejméně 75% úspěšnost (tj. krýt 75 % střel, které na něj jdou). Pokud takové úspěšnosti nedosáhne, měl by trenér uvažovat o nasazení náhradního brankáře (během utkání nebo během sezóny). Brankářská jednička bývá obvykle zkušenější nebo obecně lepší hráč pro uplatňovaný systém obrany než náhradní brankář. Postřehoví brankáři například upřednostňují aktivní (nátlakový) obranný systém, kdy je soupeř nucen střílet většinou z pohybu, při zónové obraně je proti střelám zdálky zase lepší poziční brankářský styl.
Ti nejlepší brankáři umějí výborně pokrývat úhly, mají vynikající postřeh, dokážou podat mimořádný výkon v klíčových utkáních a umějí udělat úspěšný zákrok ve chvíli, kdy to jejich tým potřebuje nejvíce.
U začátečníků se nebojte střídat každého, kdo projeví o chytání zájem. Pokud nikdo takový není, střídejte na této pozici postupně všechny hráče, dokud se někdo nerozhodne to zkusit až do konce sezóny.
- Náhradní brankář: Náhradní brankář musí být jako druhý brankář na soupisce týmu připraven nastoupit kdykoliv do utkání. Je vhodné, aby měl odlišný styl než jednička (např. jednička jako poziční brankář, dvojka jako postřehový). Výměna brankářů tak může znehodnotit přípravu soupeře a případně jej „rozhodit“.
- Ochrana brankáře: Ztráta brankáře kvůli zranění nebo z jiného důvodu vystavuje tým do velmi nepříjemné situace. Brankář, jenž hraje v utkání klíčovou roli, se může stát terčem úmyslně agresivních letek, které jsou vedeny s cílem jej „rozhodit“ nebo dokonce zranit. Podobně může dojít k tvrdému zákroku tělem na brankáře, když je mimo brankoviště. Nic z toho nesmí tým tolerovat a nechat bez nějaké formy protiakce, buď ihned na místě, anebo v nějaký příhodnější okamžik v utkání.
Ve většině případů je dvouminutový trest za hrubost zcela přijatelný; v jiných případech bude nevyhnutelné přijmout větší trest za účast v bitce. Podle nepsaného pravidla chrání v případě nutnosti svého brankáře vždy nejbližší spoluhráč.
Na hráče, který naskočí do brankoviště a narazí do brankáře, obvykle na oplátku naskočí obránce, který jej stíhal.
Hráče, který má na brankáře nemístné poznámky, je třeba rovněž slovně nebo případně i fyzicky „srovnat“, neboť zůstane-li takový psychický atak bez odplaty, může to mít velký dopad na dynamiku utkání.
- Odvolání brankáře/hra bez brankáře (viz Herní kombinace): Na konci periody, kdy do konce hrací doby zbývá méně než 30 sekund (a neměří se tedy útočný čas), týmy často odvolávají brankáře, aby při posledním držení míče hrály 6 na 5. V takové situaci obvykle v posledních 8 sekundách herního času zahrají nacvičený signál, aby v případě, že soupeř získá odražený míč, neměl čas na nic jiného než odhození míče přes celou hrací plochu.
Účinným taktickým tahem může být také odvolání brankáře při hře 4 na 4, čímž tým získá přesilovou hru.Při této variantě musejí být útočníci dobře připravení na bránění protiútoku a brankář musí být schopen se vrátit včas do branky.Hráč, který je nejblíže ke střídačce, musí předvídat střelu a okamžitě jít střídat.
Ke střídání brankáře nejtypičtěji dochází poté, co soupeř vstřelil několik gólů za sebou a tým potřebuje změnit dynamiku utkání.V takovou chvíli dobrý trenér obvykle nasadí do hry na kratší či delší (pokud podá výborný výkon) časový úsek náhradního brankáře.
- Posbírání míčů: Když během tréninkového cvičení začnou docházet míče, trenéři činnost přeruší a nechají posbírat míče z branky a druhého konce hrací plochy. Většinou je to vhodná příležitost k vystřídání brankářů, aby se předešlo únavě při vysoké intenzitě střel, především když se cvičení provádí jen na jedné polovině hrací plochy.
- Hydratace/pitný režim/přehřátí organismu: Lakrosoví hráči a zejména brankáři jsou s ohledem na hmotnost a izolační vlastnosti výstroje vystaveni riziku přehřátí organismu. Brankáři proto musejí komunikovat s rozhodčími, když cítí, že se přehřívají a potřebují přestávku na doplnění tekutin (dobrý rozhodčí se podle situace brankáře opakovaně ptá, zda se nepotřebuje napít). Rozhodčí při takové žádosti obvykle umožní doplnit tekutiny při dalším netechnickém přerušení hry. Je to rovněž strategická možnost ke zpomalení tempa hry či narušení soupeřovy dynamiky (podobně jako oddechový čas).
Především za mimořádných klimatických podmínek musejí trenéři dbát na správnou hydrataci hráčů (pitný režim) na hrací ploše i mimo ni (na tréninku po každém druhém drilu, případně po 15 až 20 minutách).
Během utkání pomohou proti přehřátí organismu elektrické ventilátory na střídačce i v šatně, vychlazené ručníky nebo i sáčky s ledem. Je-li to nutné, hráči by měli mít připravené náhradní oblečení a oblečení, které odvádí teplo.