Provedení dobré přihrávky nebo střely obvykle vyžaduje zapojení obou paží a stejně tak bránění jednou paží povede nejspíš k vyloučení.

Rovněž sbírání volného míče jednou paží je nedůrazné a nesprávné. Jakmile trenér uvidí hráče hrát zbytečně nebo nevhodně jednou rukou na holi, měl by ho napomenout.

Úkolem obránce je v zásadě jistit útočící hráče, včas k nim přistupovat a zamezit tomu, aby stříleli nebráněni z primárního střeleckého prostoru, nikoliv jim vzít míč.To vyžaduje značnou míru spolupráce všech hráčů, a proto jsou obranné herní kombinace klíčem k celkovému úspěchu obranné fáze. Dokážou-li bránící hráči k protihráčům včas přistupovat, bránit jejich ruce, blokovat střely, držet je na perimetru a nutit k chybám (špatné střely, špatné přihrávky, ,odebrání míče), obvykle se jim podaří získat míč v důsledku uplynutí útočného času.

I když, jak bylo řečeno, individuální fyzická převaha (síla, velikost) je při obraně jeden na jednoho výhodou, o kvalitě obrany rozhoduje spolupráce všech hráčů. Přehnaně agresivní atakování (přepadnutí) a ztráta stabilního postavení při zákroku může narušit celou obrannou činnost týmu a vést k nedovoleným zákrokům a vyloučením a potažmo k rozkladu soustředěného úsilí týmu. Hráči musejí mít důvěru v účinnost uplatňovaného obranného systému, musejí jej dokonale znát a musejí přesně vědět, v jakém prostoru se mají pohybovat. Kromě toho musejí být schopni číst hru a reagovat na ni a mít dobrý pohyb (práce nohou), aby dokázali „stínovat“ soupeře a předvídat jeho záměry.

V obraně je nejvýhodnější vyvážená kombinace síly, fyzické vyspělosti, zarputilosti, odolnosti, důrazu a především inteligence. Dosažení takového stavu není nic jednoduchého a trenér musí být schopen zkombinovat vhodné typy hráčů („chemie“). Hráči musejí znát návyky a obvyklé reakce svých spoluhráčů, ale i soupeřů.

Tito hráči jsou pro tým obvykle cenní ve zcela jiných ohledech a jejich dovednosti se mohou navíc stále zlepšovat. Mohou to být hráči, kteří vynikají rychlým pohybem, dobrou komunikací, skvělou poziční hrou nebo fyzickými parametry. Většinou se soustředí jen na obranu a nepředstavují útočnou hrozbu.

Verbální komunikace hráčů během utkání musí být hlasitá a nepřetržitá a měla by se týkat všeho, co se odehrává na hrací ploše. Hlasitá komunikace narušuje psychickou pohodu soupeře a obecně pomáhá předcházet chybám a propadnutím v obraně. Hráči by měli zásadně komunikovat o všem, co se na hrací ploše odehrává, ať už se jedná o sebezřejmější situaci.

S tím, jak se bráněný hráč pohybuje a snaží se proniknout do primárního střeleckého prostoru, musejí obránci neustále udržovat správné obranné postavení – „zavírat“ protihráče, nadstupovat jej a bránit mu ruce.

Souboj o volný míč by měl hráč obecně podstoupit jen v případě, že má alespoň 50% šanci být u míče první, aby jej při nejmenším udržel ve hře. Při tomto rozhodování se uplatňuje herní inteligence.

Hráč se nesmí nikdy ocitnout v situaci, kdy jen pasivně sleduje hru. Nejlepší hráči neustále vyhodnocují situaci a určují vývoj – a ne jen na něj reagují.

Umožňuje-li to situace, obránci si rozebírají útočníky na „své správné straně“, tj. praváka brání levák a naopak, aby mohli udržovat správné postavení (nadstoupení) a lépe využívat hůl ke zmenšování prostoru. Každý obránce ovšem musí být schopen bránit pravorukého i levorukého útočníka tzv. přes ruku.

V týmu bývá obvykle více pravorukých než levorukých hráčů.

Komunikovat musejí především nejbližší obránci, aby si správně rozebrali bráněné hráče a nedošlo k nežádoucímu zdvojení.

Správné rozebrání bráněných hráčů je pro úspěšnost obranné fáze velice důležité.

Jakmile útočník zahájí pohyb směrem k brance, obránce, který jej brání, zaujme správnou pozici, stínuje jeho pohyb a zavírá mu cestu horem dovnitř. Zároveň se zapojuje do soubojů, vyhýbá se clonám, sleduje hru a pomáhá spoluhráčům.

Čím je hráč rychlejší v běhu a dalších reakcích a čím má lepší motorické vzory (práce nohou) a herní přehled, tím snadněji pokryje bráněného hráče (resp. obejde obránce).

Obránce musí být připraven na kontakt iniciovaný útočníkem (navázání), aby neztratil stabilitu a neumožnil mu jej obejít.

Při zónové obraně hráč hlídá/stínuje jen protihráče, který se pohybuje v jemu přiděleném prostoru.

Být čelem k protihráči je výhodné jen pro útočníka a obránci by se v takovém postavení neměli nikdy ocitnout, jelikož to v zásadě znamená, že další vývoj je plně pod kontrolou útočníka. Kombinováním volného a těsného bránění (viz také zakročení) a udržováním přehledu o možnostech pomoci od spoluhráčů jsou obránci schopni lépe diktovat hráči s míčem směr jeho pohybu.

Útočníci se nakonec snaží získat pozici na střelu alespoň ve 45 úhlu k brance a obránci by si měli být neustále vědomi jejich postavení a mít na paměti tento jejich záměr.

Obránce postavený pánví směrem k mantinelu je v nejlepší pozici, aby zaznamenal připravované clony a mohl se připravit na přebrání. Dostane-li se obránce do pozice, kdy má nekrytá záda (tj. je čelem k bráněnému hráči), je to pro celou obranu velmi nevýhodná situace. Proti dobře postavené cloně zezadu v podstatě neexistuje žádná obrana, a obránci proto musejí udělat maximum, aby takové clony vůbec nepřipustili.

Tímto způsobem obránce nutí útočníka s míčem, aby se pohyboval v prostoru a do prostoru, v němž je to pro obranu výhodné (např. chtěl proniknout spodem). Zároveň tím umožňuje ostatním obráncům předvídat situaci a připravit se na případný slajd a pomoc, kdyby útočník obránce překonal horem.

Když obránci hráče správně nadstupují, mohou si protihráče pohybující se nahoru a dolů podél bočních mantinelů na perimetru automaticky přebírat, čímž šetří síly a celá obrana působí kompaktně.

Díky tomu, že obránce vidí míč i svého hráče, může jednak zachytit letící přihrávku a v případě nutnosti také pomoci při bránění hráče s míčem. Při sledování míče si ale musejí obránci pečlivě hlídat náběhy za obranu, protože dobrý útočník dokáže anticipovat, kdy obránce otočí hlavu, a využít to k okamžitému náběhu na branku.

Hráč stojící ve střeleckém koridoru musí být připraven na případný střet s míčem. Blokování střel je důležitým prvkem týmové bojovnosti, který se často podceňuje, ale pro úspěšnou týmovou obranu je důležitý. Blokování střel by obránci měli vnímat jako svůj důležitý příspěvek k úspěchu týmu a jako aspekt, kterým lze zvrátit dynamiku a vývoj utkání (viz také kapitáni). Když se obránci podaří tělem nebo holí zablokovat střelu, střelec si další pokus obvykle hodně rozmyslí, což zvyšuje morálku a sílu obrany a narušuje plynulosti útočné činnosti soupeře.

Křižné přihrávky na bezmíčovou stranu vytvářejí pro obranu velmi nebezpečné situace a útočníkům přinášejí možnost zakončovat z první.

Pro úspěšnou obranu v oslabení je blokování přihrávkových koridorů zcela zásadní a trenéři by měli na oslabení nasazovat hráče, kteří jsou dobří v zachytávání přihrávek, aby snížili účinnost přesilovky soupeře.

Jedinou výjimkou je situace, kdy obránce útočníka kontroluje položením hole a útočník se nehýbe. Nejbližší obránci a obránci na bezmíčové straně by měli mít svou hůl položenou na holi či těle bráněného hráče maximální možnou dobu a současně by měli mít neustále přehled o pozici míče. Jakmile obránce ucítí, že se bráněný hráče pohne, musí se pohnout s ním. Dostane-li bráněný hráč přihrávku, obránce k němu ihned přistoupí natěsno, s holí nahoře udržuje postavení ve střeleckém koridoru a zavírá mu cestu horem dovnitř.

V této herní činnosti vynikají obránci s delší holí a dobrou předvídavostí. Hráči na míčové straně nesmějí zůstat stát bez pohybu a jen máchat holí ve chvíli, kdy by měli soupeře zavřít, dostat se mu na ruce a dohrát jej
.

Na hrací ploše by se hráči měli téměř vždy pohybovat během a sprintem. Cítí-li se unaveni, měli by při první příležitosti vystřídat. Útočník nesmí nikdy zastavit, snad kromě situace, kdy je zcela volný ve slabém místě. Z problému je vždy lepší se dostat vyběhnutím než přihrávkou pod tlakem.

Aby se obránce udržel ve správné pozici vůči bráněnému hráči, měl by svůj přesun zahajovat a ukončovat několika krátkými kroky stranou (cval stranou), kdy se chodidla setkávají přímo pod tělem (nekřížit nohy, viz vánočka), aby si udržel stabilitu. Cval stranou je také nejúčinnější způsob běhu při uplatňování kontrolovaného tlaku na hráče s míčem.

Hráč např. začne čelem k bočnímu mantinelu na brankové čáře a provádí toto cvičení podél osy hřiště až k čáře území a poté zpět (přičemž při každé změně směru změní nohu, na kterou začíná). Hráči mají hlavu nahoře, rotují v bocích a hůl drží neustále v obou rukou.

V utkání by hráč nikdy neměl překřížit nohy, toto je pouze cvičení pro zlepšení stability a hbitosti.

Je to relativně náročný pohyb, který musí být správně načasovaný.Obránci musejí být schopni odhadnout rychlost protihráče a vnímat řeč jeho těla, aby jej dokázali zachytit (co nejlépe stínovat a vyhýbat se clonám).

Otáčení na jedné noze používané k rychlé změně směru se obecně označuje jako pivotování. Obránci někdy používají obrátku o 360° („inside roll“, částečně se podobá zakročení) jako účinný prostředek k zabránění odclonění, aby se dostali přes blokujícího hráče („věž“) či aby se udrželi v nadstoupení. Útočníci používají zakročení k tomu, aby v souboji jeden na jednoho pronikli spodem k brance.

Cval stranou s půlobraty lze rovněž využít (byť jen krátce) k pohybu vpřed při uplatňování kontrolovaného tlaku na útočníka a v jiných případech, kdy chce být obránce nepředvídatelný. Dobří hráči umí číst pohyb obránce (prováděné obraty) a vědí, že se je bránící hráč bude snažit nadstupovat, čehož dokážou v situaci jeden na jednoho účinně využít k jeho překonání.Střídání nadstoupení s postavením, kdy obránce cestu horem otevře, pomocí obratů může účinně narušovat plynulost činností hráče s míčem a hráče, který staví clonu.

Při tréninkovém uplatnění cvalu stranou s pravidelnými obrátkami mohou trenéři dětem například určit, kolik kroků mají udělat mezi jednotlivými zakročeními nebo že kroky mají být krátké či dlouhé (případně střídavě).

Základní povinností obránce je trpělivě jistit útočníka a připravovat tím soupeře o útočný čas. Současně ale musí anticipovat pohyby protihráče a využít každé příležitosti k odebrání míče.

Na druhé straně rovněž útočník nabíhající kolem clony by se měl snažit dostat „bokem k boku“ spoluhráče, který clonu staví a který je otočen opačným směrem (měl by se doslova otřít o jeho rameno).

Bokem k boku jsou hráči také při souboji o volný míč, kdy mohou soupeře odstavit tělem, a také při přebírání hráčů provádějících clonu na míč se seběhnutím. V této posledně uvedené situaci musí obránce udělat vše pro to, aby zachytil sbíhajícího hráče a dostal se mezi něj a branku, protože hrozí nahrávka před hráče s následným rychlým zakončením z předbrankového prostoru.

Rychlejším hráčům lze toto omezení mírně snížit (40 na 60) a nechat je bojovat o míče, pokud si myslí, že mají šanci udržet míč ve hře.Podaří-li se útočníkovi obejít obránce, obránce bráněného hráče stíhá a použije například trail check, nebo se podle situace vrátí do pozice na bezmíčové straně.

Jedinou výjimkou z této taktické zásady je situace, kdy míč vyběhne ze skrumáže, ve které jsou síly vyrovnané, a obránce si je na „90 %“ jistý že u něj bude první. Je lepší udělat chybu na stranách obrany, než případně nechat zcela volného hráče nebo dát soupeři možnost hrát 2 na 1 v předbrankovém prostoru. Taková špatná rozhodnutí obvykle vedou k obdržené brance, především když jsou hráči přehnaně agresivní.

Každý hráč musí vědět, kdy a jak (snaha přimět rozhodčího k vyloučení soupeře, sekání, krosček, zdůraznění ataku) a zda vůbec nějak oplácet protihráči jeho přehnanou agresivitu. Není vůbec nutné, aby hráči riskovali vyloučení, ovšem přehnaně agresivnímu hráči je třeba dát najevo, že jeho zákroky nebude tým tolerovat. Jinak totiž hrozí, že útoční specialisté a další klíčoví hráči budou fyzicky napadáni během celého utkání a možná i po celou sezónu. K odplatě není třeba přistupovat hned v daný moment, nýbrž je lepší si vyčkat na okamžik, kdy to soupeř nejméně čeká a ideálně když jste mimo dohled rozhodčích.

Při utkání může dojít k situacím, kdy se emoce vymknou kontrole a hráči reagují bitkou. Je určitě dobré vědět, jak se chránit, protože nikdy nevíte, kdy se z nějakého důvodu stanete terčem frustrace soupeře. Při napadení má hráč vždycky možnost se pasivně stáhnout (chránit si hlavu, případně zalehnout). Dojde-li k několik bitkám najednou, rozhodčí mohou řešit vždy jen jednu z nich.

Obvyklým důvodem bývá snaha vyhlášených „bitkařů“ zvrátit vývoj a dynamiku utkání (narušit koncentraci soupeře nebo naopak vyburcovat svůj tým), případně zastoupit spoluhráče, který o bitku nejeví zájem. Dobrý „bitkař“ zná nejen technické aspekty souboje, ale především ví, jak bitku načasovat a kdy je lepší se stáhnout.

Je důležité, aby hráči za sebou stáli v každé situaci a důsledně projevovali týmového ducha a sílu. Nejčestnější by bylo, kdyby se každý hráč bil ve své bitce, ovšem ne vždy to jde a ani by to tak nemělo být. Je nerozumné, aby se špičkový střelec pouštěl do bitky například s nosičem – riziko takové oběti za to jednoduše nestojí. Ve většině týmů je na soupisce více obránců než útočníků a ztráta útočníka kvůli většímu trestu není pro tým dobrým „obchodem“. V juniorských i seniorských týmech se proto často uplatňují i „rváči“, což je v ideálním případě hráč, který je zároveň i dobrým obráncem. Pokud tomu tak není, bývá na hrací ploše jen omezený čas a jeho úkolem je řešit případné problémy.

Nejčastěji k tomu dochází při face-off, kdy jsou hráči vedeni k tomu, aby míč ve skrumáži místo zvednutí, kdy hrozí riziko, že jim ho soupeř kvůli přehuštění prostoru hned odebere, odpálili svému brankáři (jenž je mimo brankoviště).

Obecně platí, že dolní obránce je primárně odpovědný za tzv. zavření brankoviště („kotva“). To je důležité z několika důvodů: brankář může být venku z branky ve snaze zmenšovat střelecký úhel a případná křižná přihrávka by mohla vést ke střele z první, která má vysoké procento úspěšnosti, a také protože takto zajištěné brankoviště usnadňuje brankáři kontrolu nad odraženými míči (které se nejčastěji odrážejí právě do prostoru kolem brankoviště).

Odstavení hráče po střele je nejúčinnější, pokud obránce stojí čelem k bráněnému hráči. Obránci na bezmíčové straně se ale po střele obvykle otáčejí směrem ke své brance, aby měli přehled o pozici volného míče, a soupeře odstavují zády k němu.

Atakování tělem zezadu je nedovolený zákrok, za který může být uložen menší nebo větší trest, případně osobní trest do konce utkání, je-li zákrok veden na hrazení. Pokud se ale hráč ve volném poli před atakem otočí, zákrok jako nedovolený posouzen být nemusí (závisí na intenzitě).

Hráč může soupeře atakovat tělem zepředu nebo ze strany (bok na bok, viz odstavení), obvykle když se snaží získat prostor při souboji o volný míč.

Při odtláčení by měl obránce být ve stabilním zpevněném postoji, s váhou na přední části chodidel a s holí v obou rukou ve správném úchopu. Hůl nesmí směřovat pod pás nebo nad ramena protihráče. Při správně provedeném odtláčení vede obránce hůl kolmo k tělu soupeře, před úderem pokrčí lokty, aby měl prostor k natažení paží, a poté v jednom plynulém pohybu provede výpad vpřed pravou nebo levou nohou a současně vytrčí obě paže. Následně se co nejrychleji vrátí do zpevněného postoje.

Krosček nebo odtláčení vedené zezadu je nedovolený zákrok, ledaže se hráč s míčem v očekávání zákroku při pohybu směrem na branku sám otočí k hráči zády. Jako nedovolené může být posouzeno také agresivní odtláčení/krosček na hráče bez míče.Odtláčení se uplatňuje především v primárním střeleckém prostoru.

Chce-li se útočník bránit proti krosčeku, je nejlepší držet hůl nahoře před sebou (křížem k holi obránce), případně stát těsně u protihráče nebo se s pomocí zatažení dostat přes něj.

Pokud bráněný hráč obránce, který se mu snaží bránit ruce, naváže, měl by obránce použít odtláčení nebo zákrok tělem, protože jinak hrozí, že jej útočník obejde.

Brání-li obránce ruce hráče s míčem, nutí ho ke krytí míče, čímž ulehčuje práci obránců u hráčů bez míče. Zároveň mu ztěžuje přihrávku nebo střelu, což vede ke ztrátám míče (ztracený míč, odebraný míč, nechycená přihrávka).To je důležité zejména při bránění bokem k boku, při položení hole nebo zavírání soupeře.

Aby nebyl úder do hole posouzen jako nedovolený zákrok, měl by v ideálním případě být veden ze vzdálenosti maximálně 45 cm od hole.Mělo by se jednat o zjevnou příležitost získat vyseknutím míč, protože jinak musí obránce především a hlavně využívat odtláčení.

Sekání se obvykle provádí shora dolů ve 45 úhlu k tělu. Sekání zdola nahoru je účinné při trail checku, i když je třeba být opatrný, aby zákrok nebyl posouzen jako držení volnou rukou.

Čím blíže je útočník k bránícímu hráči, tím je méně pravděpodobné, že bude atakován sekáním.

Při nadstupování je samozřejmě snazší atakovat hůl nestejnorukého hráče (pravoruký vs. levoruký a naopak) a navádět hráče, aby šel spodem. Obránci by ale vždy měli bránit ruce bez ohledu na to, na kterou ruku protivník hraje, a měli by být schopni atakovat jakéhokoliv hráče kdekoliv na hrací ploše.

Pokud se hůl dostane mezi ruce útočníka, lze pak páčením znemožnit útočníkovi manipulaci s holí a případně jej i donutit ke ztrátě míče.

Opakovanými poke checky nebo i pouhým položením hole na soupeřův hrudník lze narušit jeho herní činnosti a případně jej i připravit o míč.

Poke check se podobá manipulaci s tágem při kulečníku v tom, že hráč svou hůl nejdříve přitáhne ke svému tělu a spodní paží ji pak vytrčí proti soupeři, přičemž druhá ruka určuje směr.

Poke check nemůže nahradit odtláčení a dobrou práci nohou a s jeho použitím je lépe spíše šetřit.

Zatažení ztíží útočníkovi postup, ovšem je třeba je provádět precizně a obezřetně, protože delší podržení soupeře může být posouzeno jako nedovolený zákrok (hákování).

Zatažení lze také použít při cloně na míč se seběhnutím při snaze o zachycení soupeře. I útočníci tento zákrok někdy použijí proti obránci, aby si získali prostor pro náběh, především proti přehnaně agresivnímu hráči.

Dobrý obránce ví, kdy je vhodné se pokusit odebrat hráči míč a kdy nikoliv. Největší šance na odebrání míče je, když protihráč drží hůl daleko od těla a nekryje si míč.

Někdy se stane, že hráči po úderu vyletí hůl z ruky, protože zákrok nečeká (například při zdvojení).

Toto je zřídka používaný zákrok, který může vést k vyloučení za bodání koncem hole, pokud hráč způsobí kontakt s tělem soupeře. Ve většině kanadských boxlakrosových soutěží je zakázán; v českých soutěžích je povolen, ovšem posuzuje se velmi přísně.