Glosář – hra (viz Rozbor herních činností)

• Boxlakros: Boxlakros je varianta lakrosu, ve které proti sobě hrají dva týmy o 6 hráčích (5 hráčů v poli a 1 brankář) na hrací ploše ohraničené mantinely s plexisklem. Ve většině soutěží může být na soupisce až 25 hráčů, přičemž k utkání smí nastoupit 18 hráčů v poli a 2 brankáři. Je to hra, při které se uplatňuje rychlost a hbité reakce (předvídavost, postřeh a schopnost reagovat) a která se svou podstatou podobá basketbalu nebo lednímu hokeji.

• Místní soutěž: Místní lakrosová soutěž, která je rozsahem omezená na určitou územní oblast a která se řídí pravidly a sportovně-technickými předpisy místní (národní, krajské, provinciální) asociace. Utkání a tréninků se účastní místní hráči a  sezóna v českých podmínkách obvykle trvá 5 i více měsíců. Tyto soutěže jsou v porovnání se soutěžemi reprezentací na nižší úrovni a zaměřují se spíše na rozvoj herních činností.

• Soutěž výběrů/soutěž reprezentací/nominační soustředění: Soutěž výběrů nebo reprezentací je putovní lakrosová soutěž, v níž nejlepší hráči reprezentují svůj domovský subjekt a soupeří s jinými reprezentacemi či výběry z příslušné oblasti (z jiných škol, států, provincií, zemí či kontinentů) v dlouhodobé soutěži, vyřazovací soutěži nebo na turnajích.

• Žákovské kategorie: Věkové kategorie od 6 do 15 let. Většina žákovských soutěží má upravená některá pravidla hry oproti pravidlům, jež platí pro juniorské a soutěže dospělých. Věkové kategorie jsou odstupňované ve dvouletých intervalech (tzn. že společně hrají například děti narozené v roce 2011 a 2012), což zajišťuje určitou vyrovnanost družstev a dobrou přípravu pro vstup do dorosteneckých (15 až 17 let) a juniorských kategorií (18 až 21 let). Žákovské kategorie se vyhlašují dle potřeby buď v sudém, nebo v lichém intervalu (tzn. U6, U8, U10, U12, U14, nebo U7, U9, U11, U13, U15). 

• Juniorská a dorostenecká kategorie: Do juniorské kategorie patří hráči ve věku 18 až 21 let; pořádají se ale i dorostenecké soutěže pro hráče ve věku 15 až 17 let. V těchto kategoriích se již uplatňuje méně striktní přístup k výkladu některých pravidel, aby hra byla pro hráče atraktivnější a fyzičtější. Soutěže mohou být vícestupňové (1. liga, 2. liga apod.) a vzájemně prostupné (sestupy, postupy), či uzavřené. Nižší soutěže jsou spíše lokálního charakteru a přinášejí více fyzického kontaktu, zatímco ve vyšších soutěžích se dbá spíše na rychlost. 

• Soutěž dospělých/mistrovská soutěž/profesionální soutěž (v zámoří soutěže označované „Major“): České soutěže dospělých mohou hrát hráči starší 18 let; v USA a Kanadě jsou to soutěže určené pro hráče starší 21 let. V kategorii dospělých se uplatňuje volnější výklad pravidel než v juniorských soutěžích a rozhodčí by měli k hráčům přistupovat jako k dospělým. Hra obvykle nebývá tak rychlá, jelikož hráči jsou herně vyspělejší, jsou schopni šetřit síly tam, kde to jde, a dokážou využívat chyb soupeře. Místo vynucených herních činností, které mají nízké procento úspěšnosti, a neefektivního pohybu hráči využívají svou zkušenost a chytrost. Tím, co v konečném důsledku rozhoduje o vítězství nebo porážce, je pracovitost, vyjádřená především úspěšností při držení míče a získávání volných míčů.

• Veteránské kategorie: Věkové kategorie od 35 do 65 let. Hráči nad 35 let hrají kategorii Masters, pro hráče nad 45 let je určena kategorie Grand Masters. Ve veteránských soutěžích v Kanadě platí pravidla CLA (Kanadská lakrosová asociace) s těmito výjimkami: nejsou povoleny chrániče ramen (s tuhými díly na ramenou), je omezena intenzita obranných zákroků (pouze odtláčení holí), po získání míče do držení jej musí hráč do pěti sekund přihrát, hráč, který je nejblíže míči na zemi u mantinelu, nesmí být při sbírání míče úmyslně atakován (tzv. pravidlo první u míče), nebezpečná střela do soupeře se trestá menším trestem (vyloučení na 2 minuty).

• Registrace/soustředění/exhibice/přípravné období/základní část/vyřazovací část/turnaje: K tomu, aby se hráč mohl zúčastnit soutěže, se musí nejdříve zaregistrovat (způsobilost, poplatky). Soutěž je obvykle rozdělena na dvě části – základní část a vyřazovací část (play-off) (v zámoří je součástí soutěže ještě exhibiční/přípravná část, která probíhá před vlastní soutěží).

• Asociace/organizace/domovské subjekty/soutěže: Lakrosové asociace jsou řídicí orgány na úrovni zemí (například Česká lakrosová unie), provincií (v Kanadě, např. Ontario Lacrosse Association, případně států v USA) či nižších územních správních jednotek (oblastí, krajů apod.), které obvykle pořádají své soutěže pro družstva podle územního hlediska.

• Výstroj/výzbroj/nedovolená výstroj/hráč v poli a brankář: Hráči v poli jsou povinni používat chrániče ramen, chrániče loktů, chrániče bicepsů, chrániče ledvin, helmu, rukavice a vhodnou obuv. Pokud jim nějaká část výstroje chybí, může jim být uložen trest za použití nedovolené výstroje (hráči, který má šperky, je uložen osobní trest do konce utkání). Obuv musí být vhodná, nikoliv tzv. vycházková. Většina hráčů upřednostňuje kotníkové boty na basketbal. Doporučuje se také používat suspenzor (především u brankáře).

• Helma a ochranná mřížka: Helma a ochranná mřížka musejí být typově schválené příslušným úřadem (úřad pro technickou normalizaci). Jsou povoleny jen určité typy mřížek a mřížka nesmí být nijak upravována. Hráč, který používá nepovolenou helmu nebo mřížku či jinou ochranu, může být vyloučen do konce utkání.

• Rukavice: Lakrosové rukavice jsou lehké a ohebné a jejich speciální provedení zaručuje volnost při práci s lakrosovou holí. Manžety musejí být dostatečně utažené, aby chránily zápěstí, avšak zároveň dostatečně volné, aby neomezovaly jeho pohyb. Lze použít i hokejové rukavice, ovšem je třeba upozornit, že svou tuhostí brání potřebnému jemnému pohybu zápěstím a prsty.

• Chrániče ledvin/chrániče žeber/chrániče zad: Pro bezkontaktní podobu hry (veteráni) nejsou tyto chrániče nutné. V soutěžích či utkáních s omezeným kontaktem (žákovské ligy) je vhodné tyto chrániče používat. V soutěžích a utkáních, kde je povolen plný kontakt, jsou tyto chrániče nezbytné, protože bez nich může velmi snadno dojít ke zranění zad, ledvin nebo žeber.

• Chrániče paží/chrániče bicepsů/chrániče ramen/chrániče hrudníku: V lakrosu dochází často ke kontaktu soupeřovy hole s rukama, pažemi, rameny, hrudníkem či zády hráče. Chrániče musejí být schopné tento fyzický kontakt absorbovat a musejí být dostatečně pevné, aby vydržely přímý úder holí. Chrániče ramen/hrudníku, chrániče loktů, chrániče bicepsů a chrániče ledvin/zad se prodávají většinou samostatně. V prodeji jsou ale i celé sety, které lze upravit podle velikosti hráče.

• Plná výstroj: Při většině tréninků jsou hráči od začátku v plné výstroji. Někdy ale trenér povolí hráčům trénovat jen v helmě a rukavicích („nalehko“).

• Trénink v helmě a rukavicích/„nalehko“: Po větší zápasové a tréninkové zátěži někteří trenéři povolí hráčům, aby místo v plné výstroji trénovali pouze v helmách a rukavicích (tzv. nalehko; brankáři jsou obvykle v plné výstroji).

• Lakrosové hřiště/box/aréna (viz Vysvětlivky): Výraz, kterým se v boxlakrosu označuje sportoviště (hrací plocha), kde se odehrává utkání. Hřiště neboli box je plocha ohraničená mantinely a plexisklem, podobně jako např. hokejové hřiště či aréna.

• Plexisklo (viz Vysvětlivky): Plexisklo je obvykle připevněné na mantinelech kolem celé hrací plochy kromě prostoru střídaček. Jedná se o stejné plexisklo, jaké se běžně používá na hokejových hřištích a jehož účelem je udržet puk (míč) ve hře. Ve špičkových arénách se používá plexisklová stěna bez vystouplých spojů.

• Hrací plocha: Prostor ohraničený mantinely (tzv. box). Povrch hrací plochy je obvykle z betonu či je pokrytý turfem (umělý povrch) nebo dřevěnými parketami.

• Postranní mantinel (viz Vysvětlivky): Hrazení na podélných stranách hrací plochy (boxu).

• Polovina obrany/úroveň čáry území/„half-board“ (viz Vysvětlivky): Prostor na polovině vzdálenosti mezi zadním mantinelem a bližší čárou území (podle kanadských pravidel, tzn. přibližně na úrovni čáry území podle pravidel WL) (termín „half-board“ je převzatý ze zámořského hokejového prostředí). Někdy se tento prostor označuje jako „zeď“. O zdi rovněž hovoříme v souvislosti s procvičováním u zdi (viz házení o zeď).

• Zadní mantinel (viz Vysvětlivky): Hrazení na kratších stranách (koncích) hrací plochy za brankou.

• Rohy (viz Vysvětlivky): Prostory hrací plochy v místech, kde se postranní mantinely stýkají se zadními mantinely.

• Míč mimo hrací plochu (viz Vysvětlivky): Když míč během utkání opustí hrací plochu, přeruší se hra, zastaví časomíra a míč je předán do držení družstvu, které se jej nedotklo jako poslední, kromě situace, kdy se míč odrazil mimo hrací plochu přímo od brankové tyče nebo břevna (zásah brankáře). V takovém případě zůstává míč v držení útočícího družstva.

• Časomíra/výsledková tabule/časoměřič/zapisovatel/personál utkání (viz Vysvětlivky): Časoměrné zařízení na hřišti, které zobrazuje herní čas periody, běžící tresty, stav utkání (počet dosažených branek) a někdy také další informace (např. počet střel na branku neboli počet zásahů brankáře).

• Utkání/řádná hrací doba/periody/čtvrtiny/poloviny/přestávky: Boxlakrosové utkání podle pravidel WL (podle nichž se hrají české soutěže) trvá 60 minut čistého času, rozdělených na čtyři periody po 15 minutách („řádná hrací doba“). V některých kanadských soutěžích je hrací doba rozdělena na třetiny po 20 minutách. V žákovských, dorosteneckých, ale i dospělých kategoriích může být řádná hrací doba upravena jinak propozicemi soutěže.

• Prodloužení/zlatá branka/„náhlá smrt“: Pokud je po řádné hrací době utkání nerozhodnuté, v zámořských žákovských lakrosových soutěžích utkání obvykle končí remízou (v základní části soutěže). V české žákovské lize následuje po každém utkání dovednostní soutěž (samostatné nájezdy) o další bod. Na turnajích (včetně kontinentálních a světových mistrovství) a provinčních/národních mistrovstvích se obvykle hraje prodloužení. Prodloužení, které se uplatňuje ve všech částech české lakrosové ligy dospělých, končí vstřelením první branky.

• Branka/brankové tyče/břevno/horní roh branky/„vingl“: V kanadských žákovských soutěžích se používají branky o rozměrech 122 x 122 cm, v dorosteneckých soutěžích a soutěžích dospělých 122 x 137 cm a v profesionálních soutěžích 122 x 145 cm. Posledně uvedený rozměr odpovídá pravidlům organizace World Lacrosse, podle kterých se hrají všechny české soutěže. Brankové tyče (svislé tyče) a břevno (vodorovná tyč, která je spojuje) jsou vyrobeny z trubek o průměru 3,8 cm. Místo, kde se břevno stýká s brankovou tyčí, se označuje jako horní roh branky nebo také „vingl“ (trefit jej vyžaduje značnou dovednost).

• Branková čára (viz Vysvětlivky): Čára vyznačená na hrací ploše mezi brankovými tyčemi, vyznačující rovinu branky. Aby bylo možné uznat branku, musí míč přejít přes brankovou čáru celým svým objemem.

• Brankoviště (viz Vysvětlivky)/pravidlo zakazující zahrání míče zpět do brankoviště/pravidlo 4 sekund/atakování hráče s míčem v brankovišti: Brankoviště je neúplný kruh o poloměru 282 cm kolem branky, který je za brankou přerušen spojnicí rovnoběžnou se zadním mantinelem. Hru v brankovišti v boxlakrosu upravuje řada pravidel. Útočící hráč s míčem v držení se například nesmí svýma nohama ani holí dotknout brankoviště, jinak je hra přerušena a jeho družstvo ztrácí míč. Pokud útočící hráč vstoupí do brankoviště nebo se dotkne čáry brankoviště až poté, co míč přejde brankovou čáru, je branka uznána.

• Obranná polovina/obranné území (viz Vysvětlivky): Území mezi středovou čárou a zadním mantinelem za brankou, kterou družstvo brání, se nazývá obranná polovina. Část hrací plochy mezi zadním mantinelem a čárou území, ve kterém má družstvo svou branku, se nazývá obranné území. Obranná a útočná polovina (resp. území) se také označují jako „konce“.

• Nahoře (horní)/dole (dolní): Výrazem nahoře (nebo horní) se v útočné i obranné polovině označuje prostor či postavení dále od branky, tzn. v prostorech pro střelu zdálky. Naopak dole (či dolní) je prostor nebo postavení v blízkosti branky, u brankoviště nebo prodloužené brankové čáry. Nejbližší obránci si musejí hlásit, kdo brání hráče „nahoře“ a kdo „dole“, aby předešli nedorozumění a propadnutí. 

• Volné pole: Prostor hrací plochy mimo prostoru u mantinelů (v šířce cca 2 metry). Tento výraz se obvykle používá v případě, kdy se míč nachází v neutrálním území nebo do něj míří.

• Dopředu: Směrem k soupeřově brance. Směr, kterým by se měli pohybovat bránící hráči po získání volného míče.

• Čára území (viz Vysvětlivky): Podle pravidel WL (podle kterých se hrají české soutěže) je to čára vyznačená na obou polovinách hrací plochy kolmo na podélnou osu hrací plochy ve vzdálenosti 13 m od středové čáry. V kanadských soutěžích to jsou tečny ke kruhu pro face-off, vyznačené na obou polovinách hrací plochy kolmo na podélnou osu hrací plochy, které se uplatňují jako středová čára pro účely pravidla držení míče v útočném území (polovině). Při face-off nesmějí hráči tyto čáry překročit, dokud není zahájena hra, jinak je míč předán do držení soupeři. Před zahájením hry se mohou hráči v útočném nebo obranném území pohybovat bez omezení.

Přečtěte si více

Tyto čáry se v kanadských pravidlech uplatňují také při přesilovce/oslabení. Jakmile míč přejde přes čáru území do útočného území, nesmí již útočné území opustit, jinak je předán soupeři. Pokud ale míč ze svého obranného území dostane nějakým způsobem bránící se tým (kopnutím, odpálením apod.) nebo se míč přes čáru území odrazí od tyče nebo po nahodilém kontaktu (nikoliv úmyslně), hra pokračuje bez přerušení.

• Středová čára: Podle pravidel World Lacrosse (podle kterých se hrají české soutěže) funguje středová čára podobně jako čáry území podle kanadských pravidel, tzn. jakmile některé družstvo dostane míč na útočnou polovinu (resp. útočné území), nesmí jej zahrát zpět na obrannou polovinu (kromě střely na branku nebo dotyku bránícího hráče). V případě takového přestupku útočící družstvo ztrácí míč.

• Neutrální území (viz Vysvětlivky): Prostor mezi čárami území, kde se nachází kruh pro face-off.

• Území rozhodčích (viz Vysvětlivky): Půlkruh o průměru 3 metry vyznačený mezi čárami území u trestných lavic a prostoru pro personál utkání. S rozhodčími mohou diskutovat pouze kapitáni, a to výhradně o záležitostech týkajících se výkladu pravidel a v území rozhodčích. Obvykle se tak děje poté, co se rozhodčí mezi sebou poradí a přijmou rozhodnutí o určité kontroverzní situaci.

• Druhý konec (viz Vysvětlivky): Protilehlá strana neutrálního území (čára území) vzhledem k aktuální pozici míče na hrací ploše. Obecně se tak také označuje prostor hrací plochy, který je nejdále od střídačky.

• Útočná polovina/útočné území (viz Vysvětlivky): Prostor mezi bližší čárou území a zadním mantinelem za brankou, na kterou družstvo útočí, se nazývá útočné území. Část hrací plochy mezi středovou čárou a zadním mantinelem za brankou, na kterou družstvo útočí, se nazývá útočná polovina. Obranná a útočná polovina (resp. území) se také označují jako „konce“.

• Hráčská lavice/střídačka (viz Vysvětlivky): Hráčské lavice jsou umístěné mimo hrací plochu na jedné její podélné straně obvykle u neutrálního území. Na hráčskou lavic hráči odcházejí po odehrání svého střídání.
  

• Kruh pro face-off/bod pro face-off/čáry určující postavení nohou (viz Vysvětlivky): Prostor pro středový face-off je vyznačen bodem uprostřed malého kruhu o průměru 43 cm a dalšího kruhu o průměru 335 cm. V kanadských soutěžích má malý kruh průměr 61 cm a na obou jeho stranách vedou rovnoběžně s podélnou osou hrací plochy tečny, které vyznačují prostor, v němž nesmí hráč na face-off mít nohy. Při porušení tohoto pravidla je míč předán do držení soupeři (což rozhodčí neposuzují příliš jednotně).

Přečtěte si více

Na hrací ploše jsou dále dvě rovnoběžné čáry vedoucí napříč označované jako čáry území. Při face-off podle kanadských pravidel mohou hráči překročit čáru území až poté, co míč opustí bod pro vhazování, jinak je jejich tým potrestán ztrátou míč. Podle pravidel WL mohou hráči čáru území překročit ihned po zahájení hry, nesmějí však nijak atakovat hráče na face-off.

• Míč/lakrosový míč/míč z vysokotlaké pěny/tenisový míč: Lakrosový míč se vyrábí z přírodního indického kaučuku a na svou velikost je poměrně těžký. Je pružný a může překvapit nečekanými odskoky. První (a tedy nejstarší) lakrosové pravidlo zakazovalo hráčům dotknout se míče rukou. Samotný lakrosový míč má velmi barvitou historii.

Přečtěte si více

Při hře v tělocvičně, například při hodině tělocviku je vhodné používat tenisové míče nebo speciální tréninkové míče z měkčí gumy. Tenisové míče pomáhají při procvičování tzv. měkkých rukou.

• Nový míč/starý míč/„briketa“: Trénink by se měl vždy co nejvíce blížit skutečné hře, takže je vhodné při něm používat nové lakrosové míče. V této souvislosti je třeba zmínit, že jeden den procvičování na zdi dokáže z nového míče běžně udělat „briketu“.

Přečtěte si více

Starší míče jsou více kluzké než míče nové a střely a přihrávky tak mají tendenci vylétávat z hole výš. Nové míče mají konzistentní odskok (lépe se odhaduje) a mají lepší přilnavost k výpletu hole, což zlepšuje kontrolu nad míčem. Dnes už existují technologie pro obnovu jejich povrchu (www.hedgehoglacrosse.com).

• Odskok míče: Míče z indického kaučuku se vyznačují nečekanými odskoky, které jsou hráči s tím, jak roste jejich zkušenost, za nějakou dobu schopni odhadnout. Někteří hráči dávají míči určitou rotaci (buď úmyslně, nebo v důsledku neobvyklého způsobu vypuštění), kterou nemusí být pro brankáře, ale i hráče snadné „přečíst“.

Přečtěte si více

Přihrávku o zem koučové nevidí příliš rádi, protože míč odrazem (především na betonovém povrchu) získá opačnou rotaci a pro spoluhráče není snadné přihrávku přijmout (míč se z hole vytáčí). Vznikají tak zbytečné ztráty míče nebo nevyužité brankové příležitosti.

• Lakrosová hůl (hlava, ústí, hrdlo, násada, koncovka)/doraz/dřevěná lakrosová hůl/lakroska/hůl: Standardní lakrosová hůl (někdy také „lakroska“) sestává ze dvou základních dílů – násady (obvykle z titanu, kompozitu nebo i dřeva) a hlavy (z plastu). Násada má na jednom konci koncovku a na druhé straně je nasazena na hrdlo hlavy. Vnitřní stěna hrdla je opatřena měkkou podložkou zvanou doraz (tlumí náraz míče a brání mu v odrazu od stěny hrdla). Horní (široká) část hlavy se označuje jako ústí. V ústí je výplet obvykle propleten vypínacími (střeleckými) provázky.

Přečtěte si více

V hlavě je výplet, v němž si každý hráč pomocí provázků vytvoří kapsu, která mu vyhovuje. Řada hráčů si na násadě pomocí hokejové pásky vyznačuje určitá místa a někteří si zvětšují koncovku. Obecně platí, že délka hole může být v rozsahu od 101,6 cm do 106,7 cm (v profesionálních soutěžích a v soutěžích podle pravidel WL; v kanadských soutěžích až 116,8 cm), přičemž v některých kanadských soutěžích dětských kategorií (pod 12 let) jsou povoleny i hole kratší (nejméně 86,4 cm).

Násadu si hráč vybírá podle hmotnosti, profilu a délky, přičemž rozhodujícím faktorem je pozice, na které hraje. Útočníci obvykle používají kratší hole, aby se s ní lépe manipulovalo a pro obránce bylo těžší jim odebrat míč. S kratší holí se rovněž snadněji naznačuje. Delší hůl dodává střele vyšší rychlost, ale zase se hůře ovládá (nejen při naznačování, ale i při běžných herních činnostech). Někteří obránci používají delší hůl, protože tak mohou kontrolovat bráněného protihráče na větší ploše a mají větší dosah při zákrocích holí nebo při zachytávání přihrávek (vynucená ztráta míče). Pokud hráč během hry ztratí svou hůl, může se nadále zapojovat do hry – může soupeře odtláčet pažemi (nesmí jej ale držet), přičemž ale musí velmi dobře pracovat nohama.

Hráči si vybírají hůl podle toho, jak jim „sedí“ a jaké má charakteristiky. Někteří hráči (zejména v Kanadě) ještě dnes hrají s tradiční holí vyrobenou z jednoho kusu dřeva, buď kvůli jejím vlastnostem, nebo protože ji zdědili po předcích. Během utkání nesmí hráč měnit dřevěnou za plastovou hůl a naopak.

• Zúžená lakroska/kontrola lakrosové hole/nevyhovující hůl: Hráči si často dodatečně zužují hlavu lakrosové hole nahřátím (v troubě 4 minuty při 200 °C, boky hlavy se stáhnou provázkem do požadovaného tvaru). Příliš úzká hlava ale nemusí být z mnoha důvodů nejvýhodnější.

Přečtěte si více

Hráči, jehož výplet nepřiměřeně zadržuje míč, bude po kontrole hole (kontrolu hole soupeře si může vyžádat kapitán týmu) uložen menší trest. Pokud se hráči míč „zasekne“ v holi během face-off, je míč předán soupeři (ztráta držení míče). Hlava hole může být ve svém nejširším místě široká od 11,4 cm do 17,8 cm (vnitřní rozměr). Plastové hlavy mají tendenci se postupně zužovat (v důsledku změn teploty apod.). Do určité míry to může být výhodné, větší zúžení ale může hlavu znehodnotit.

Vyžádat si lze i kontrolu hole brankáře. Maximální šířka hlavy brankářské hole je 33 cm (měřeno k vnější hraně rámu hlavy). Je-li hůl při kontrole označená jako nepovolená, rozhodčí ji hráči pro zbytek utkání odeberou. Tresty za nedovolenou výzbroj hráče i brankáře jsou podle kanadských pravidel přísnější a kromě menšího trestu je takovému hráči uložen také osobní trest do konce utkání.

• Výplet/kapsa/oka výpletu/vypínací (střelecké) provázky/boční stěna/horní provázek/dolní provázek/ladění výpletu: Kapsa výpletu je místo, kde je v hlavě hole usazen míč. Kapsa může být ve výpletu nahoře, uprostřed nebo dole (nízko) a může být hluboká nebo mělká podle preferencí každého hráče. Kapsa se tvaruje (tzv. ladí nebo šteluje) utahováním či povolováním bočních provázků, kterými je výplet připevněn k rámu hlavy, a „nabíráním“ (kdy se bočním provázkem mezi dvěma otvory v boku hlavy provlečou dvě místo jednoho oka výpletu). Boční provázky by měly být vedeny a utaženy shodně na obou stranách hlavy, aby hůl házela přesně. Výrobce lakrosových holí Warrior nabízí typ Warp s různými typy kapes, které nepotřebují další úpravy. V každém týmu se ale určitě najde někdo, kdo umí udělat dobře fungující výplet. Vyplést hůl tak, aby to hráči vyhovovalo, vyžaduje určitou praxi. První otázka, kterou vám dobrý výpletář položí, je: „Jak chceš, aby ti to házelo?“. 

Přečtěte si více

V prvním kroku se síťka pomocí speciálních, co nejvíce utažených ok či uzlů připevní tzv. horním provázkem k horní části rámu hlavy (první řada ok síťky se obvykle jednou nebo dvakrát přeloží). Následně se podobně přichytí boky síťky k bokům hlavy. U prvních bočních ok se boční provázek utahuje velmi těsně, směrem dolů je postupně stále volnější. Dolní provázek se proplétá skrz otvory v hrdle hlavy a používá se k jemnému ladění hloubky kapsy.

Z hlubší kapsy se míč vyhazuje hůře (trvá to déle), naopak z mělčí kapsy vylétne rychleji. Napříč výpletu se v jeho horní části proplétají vypínací (střelecké) provázky, které je třeba na obou koncích upevnit k hlavě hole a stejnoměrně utáhnout. Jejich pomocí se tvaruje přechod z volné kapsy do vypnutého ústí a nastavuje se míra zadrhávání.

Jako vypínací (střelecké) provázky se používají tkaničky do bruslí nebo nylonový provázek. Nad nimi se ještě někdy napříč výpletu proplétá další provázek, který zpevňuje ústí a zabraňuje nadměrnému zadrhávání (zajišťuje plynulé vypuštění míče). Střelecké provázky mohou být vpleteny do ok síťky přímo napříč hlavy, nebo ve tvaru V, jenž vede míč k místu vypuštění; mohou být propletené skrz sousedící řady ok, nebo třeba ob jednu řadu. Počet a umístění provázků rozhoduje o hloubce výpletu a tvaru a umístění kapsy (nahoře, uprostřed dole z hlediska hlavy), což je vše velmi individuální. Střelecké provázky se proplétají skrz oka síťky kapsy naplocho jednotlivými konci tkaničky proti sobě od jednoho boku ke druhému s rovnoměrným vypnutím. Další možností je položit polovinu délky tkaničky naplocho přes kapsu a druhým koncem ji postupně obtáčet přes oka výpletu od jednoho boku hlavy ke druhému.

Dostatečně hluboká kapsa a vhodné vypnutí střeleckých provázků je nutné k tomu, aby se míč při manipulaci s holí ve výpletu nehýbal a bylo možné jej vyhodit přesně. Nejlepší je obvykle středně hluboká kapsa (tj. vrcholek míče je těsně pod spodní hranou boku hlavy). S postupným prohlubováním výpletu v důsledku samovolného utahování a vlhkosti hráči podvědomě přizpůsobují svou techniku házení. To vede ke ztrátě přesnosti a razance a často také k „zadrbnutí“ při pokusu o tvrdou střelu nebo razantní přihrávku. Hluboký výplet, byť velmi účinný při krytí míče, začne ovlivňovat přesnost přihrávky a střely a nakonec si vyžádá úpravu nebo výměnu.

Syntetické i kožené materiály postupně ztrácejí pružnost, takže při dlouhodobějším uskladnění je vhodné lakrosovou hlavu zabalit do igelitového pytle a ten těsně uzavřít. Hole skladujte při běžné teplotě (nejlépe při teplotě, jaká panuje při hře), jinak plast degraduje a křehne (hrozí zlomení hlavy), hlava se zužuje a hůl začne „házet jinak“. Je-li materiál výpletu před tréninkem nebo utkáním očividně vysušený, někteří hráči výplet navlhčí nebo povolí, aby získal pružnost. O tom, zda je hůl ke hře vhodná, nakonec vždy rozhoduje to, jak dobře se s ní hází a chytá.

• „Drbnutí“/zadrhávání: Míra, v níž výplet a vypínací provázky zadržují míč v hlavě. Když výplet „drbe“ hodně (zadržuje míč pevněji a déle), je výsledkem tvrdší střela a snazší krytí míče a naznačování. Výplet, který zadrhává méně, umožňuje zase rychlejší vypuštění, ale hůře drží míč.

Přečtěte si více

Pokud míč při manipulaci s holí vypadává, kapsa je pravděpodobně příliš mělká. Jdou-li přihrávky nebo střely příliš dolů, kapsa je pravděpodobně příliš hluboká. Jestliže se míč při kolébání „vyvaluje“ příliš doleva nebo doprava, bude možná nutné povolit střelecké provázky nebo přetvarovat kapsu (podél bočních stěn hlavy).

• Triky s holí/klamavé střely: Triky s lakroskou jsou „artistické“ manipulace s lakrosovou holí, které nacházejí uplatnění především mimo hřiště jako dobré cvičení koordinace zraku a horních končetin a sžívání se s lakroskou. Hráči, kteří chtějí být opravdu nejlepší, nosí lakrosku neustále s sebou.

Přečtěte si více

Hráč by při tréninku či utkání neměl triky s holí používat, nedokáže-li je úspěšně provést v 90 % případů, jinak ztěžuje situaci spoluhráčům, ztrácí sebedůvěru a hrozí, že jej kouč nechá sedět na lavičce. Klamavé střely, jako je zadovka či zámotek, ovšem v utkání při správném načasování (viz střelecké úhly) své místo mají.

• Manažer/hlavní trenér/asistent trenéra/realizační tým: Ve většině týmů se uplatňuje tato hierarchie: generální manažer, hlavní trenér (kouč), asistenti trenéra, kapitáni, hráči. Pokud pozice generální manažera neexistuje, je hlavní autoritou v týmu hlavní trenér.

• Teoretická příprava: Mají-li hráči problém pochopit určitý systém, cvičení nebo herní činnost, snaha vysvětlit podrobnosti na hrací ploše často bývá kontraproduktivní. Obvykle se vyplatí danou záležitost přeskočit a vrátit se k ní později při „teoretické přípravě“ po tréninku nebo před dalším tréninkem, kdy je dost času se věnovat všem podrobnostem. Tréninkový čas na hřišti je drahý a je třeba jej využít co nejúčelněji.

• Trénink/cvičení (viz Herní kombinace): Procvičováním si hráči trvale vštěpují potřebné dovednosti. Způsob, jakým trenér vede trénink, se bezprostředně odráží ve „výsledném produktu“, tedy v tom, co družstvo předvádí na hřišti. Tréninky by měly vždy zohledňovat aktuální období sezóny, tj. příprava, základní část, vyřazovací část. V přípravném období je třeba vybudovat „kostru“ pro rozvoj herních činností (tzv. metoda scaffoldingu) a získat fyzickou kondici, které je pak v průběhu základní části třeba udržovat, aby kulminovaly během části vyřazovací.

• Házení o zeď/„házet si“ (viz Cvičení manipulace s holí č. 1): Házení o zeď je neformální tréninkové cvičení, při kterém se hráč může zaměřit na dovednosti, jež mu dělají problémy, nebo na úpravu lakrosových holí tak, aby házely podle jeho požadavků (aby se při formálním tréninku nebo utkání nemohl vymlouvat). Mistrovské zvládnutí určité dovednosti může zabrat 4 000 až 40 000 hodin, přičemž většinu tohoto času nemůže hráč trávit na hřišti, ale musí procvičovat na zdi, cvičit střelbu na branku v bezpečném prostředí na venkovním hřišti nebo si s někým „jen tak házet“. Je-li to možné, cvičení provádějte tak, jak hrajete (s rukavicemi), a v plné rychlosti.

• Motorické dovednosti/motorické vzory/manipulační dovednosti/svalová paměť: Trénování je procvičování a zdokonalování individuálních i kolektivních pohybových a manipulačních dovedností (pohybové a manipulační vzory společně tvoří to, co se označuje jako „motorické dovednosti“). Pohybové vzory se často považují za něco daného, ovšem mladí hráči se musejí naučit, jak je správně – a tedy efektivně – provádět (viz atletická abeceda), aby je uplatňovali v odpovídajících pohybových situacích. Používání horních nebo dolních končetin k manipulaci s předmětem patří mezi dovednosti, jejichž osvojení je nejtěžší a mentálně nejnáročnější.
  

• Základy: Na nejzákladnější úrovni jsou základy lakrosu dovednosti, které jsou nezbytné ke zvládnutí hry na smysluplné úrovni: rozcvičení, obranné herní činnosti jednotlivce, sbírání (volných míčů), kolébání (krytí míče), základní přechod, přihrávání a chytání a útočné herní činnosti jednotlivce. S narůstající jistotou v základních herních činnostech mohou hráči začít procvičovat klamavé techniky, jako je například změna bodu vypuštění či naznačování holí nebo tělem.

• Metoda scaffoldingu/rozfázování cvičení/cvičení „v chůzi“/rozvoj dovedností: Představujete-li nové cvičení, je třeba mu v plánu tréninku vymezit delší dobu, aby je bylo možné nakreslit nebo předvést. Po vysvětlení cvičení si nechte prostor pro dotazy hráčů. Důležité aspekty lze upřesnit při teoretické přípravě (omezte počet dotazů a vyhněte se dlouhému vysvětlování, především u dětí).

• Minizápas/tréninkový zápas (viz Herní cvičení č. 19): Minizápas (scrimmage) je zkrácená verze utkání na tréninku nebo při nominačním soustředění. Lze jej využít jako nástroj formativního hodnocení (pozorování obecné úrovně dovedností jednotlivých hráčů) nebo jako součást metody scaffoldingu k motivování hráčů (uplatňování dovedností).

• Kapitáni/vůdci/veteráni/nováčci/hostující hráči: Je důležité, aby si trenér našel vůdce týmu a pracoval s nimi. Většina týmů má (podle pravidel WL, podle kterých se hrají české soutěže) jednoho kapitána (je označen písmenem C na dresu) a dva zástupce kapitána (jsou označeni písmenem A na dresu), kteří zastupují hráče. V některých soutěžích je dovoleno, aby v utkáních družstvo zastupovali maximálně tři hráči bez dalšího upřesnění (tzn. může to být pouze 1 kapitán, nebo 3 asistenti, nebo 1 kapitán a 1 asistent atd.). Kapitán a jeho zástupci jsou také označeni v zápisu k utkání.

• Spoluhráči: Lakros se v jazycích původních obyvatel Severní Ameriky označuje různými výrazy, mimo jiné i jako „mladší bratr války“. Spoluhráče by měla spojovat vzájemná důvěra a respekt, jako by to byli vojáci, kteří společně bojují za svou zemi (tým). Spoluhráči nemusejí být mimo hřiště nejlepšími kamarády, ale všichni

• Dres/rozlišovák: Dnes se ve sportovním prostředí prosazuje tendence, kdy domácí tým hraje v tmavých dresech a hosté v dresech bílých. Dříve to bylo naopak, ale bílá barva pravděpodobně lépe prezentuje tým na cizím hřišti. Dresy se vyrábějí z lehkých a prodyšných materiálů, přičemž se samozřejmě dbá i na estetické hledisko. Dresy pro brankáře jsou větší.

• Domácí/hosté: Ať už jde o utkání v místní soutěži nebo v soutěži reprezentací, jedno družstvo má vždy dresy tmavé barvy a druhé světlé barvy tak, aby se hráči odlišili. Dnes se ve sportovním prostředí prosazuje tendence, kdy domácí tým hraje v tmavých dresech a hosté v bílých dresech.

• Rozcvičení/volné rozcvičení/oficiální rozcvičení/„warm-up“ (viz zahřátí herního dne): Družstva by měla být v místě utkání nejméně jednu hodinu před začátkem utkání (raději ale ještě dříve) tak, aby měla dostatek času na rozcvičení obou typů: volné rozcvičení (bez výstroje) a oficiální rozcvičení (v plné výstroji). V časové tísni nebo při problémech s dostupností hrací plochy lze volné a oficiální rozcvičení spojit, případně lze volné rozcvičení provést mimo hrací plochu či zcela mimo arénu. Cílem volného rozcvičení je obecně naladit organismus hráče na zátěž a „zahřát“ lakrosovou hůl. Hlavní prioritou je dynamické rozcvičení. Kvůli rozcvičení brankářů je vhodné zařadit několik základních střeleckých cvičení.

• Obecné rozcvičení: Série základních kalistenických cviků (cviky s vlastní hmotností), které se provádějí před dynamickým strečinkem a které slouží k rozproudění krve (do zpocení) a aktivaci kloubního mazu. Doporučení (vždy čtyřikrát 20 m): běh popředu/pozpátku (dvakrát oběma směry), cval stranou s pohybem paží (dvakrát na obě strany), cval stranou s půlobraty zpět/vzad (dvakrát), vánočka (dvakrát na obě strany). Na tréninku a před utkáním lze do obecného rozcvičení zařadit jednoduché cvičení, prováděné maximálně na 75 % intenzity.

• Dynamický strečink: Série cviků, při kterých se postupně zapojují všechny pracující svaly ve svém aktivním rozsahu pohybu. Řádné dynamické rozcvičení by mělo být zařazeno před případné specifické cvičení (v němž se uplatňují cviky specifické pro daný sport) a po obecném rozcvičení.

• Vychladnutí/statický strečink: Po každém náročném tréninku, tréninkové části nebo utkání by mělo následovat vychladnutí (2–3 minuty, vyklusání nebo nenáročné cvičení prováděné na 75 %), aby se hráčům ze svalů odplavila kyselina mléčná a snížila se jejich srdeční frekvence. Poté obvykle následuje statický strečink (protažení), který spočívá v protažení svalů (nejlépe všech hlavních svalových skupin) do jejich krajní polohy a vytrvání v této poloze delší dobu (nejlépe 30 sekund). Protažení by se mělo provádět po jakémkoliv cvičení, nejlépe ihned po něm. Lze ale i ráno nebo večer před spaním nebo při odpočinku. Protažení pomáhá předcházet zraněním a zvyšuje pružnost.

• Soupiska k utkání/sestava/rozpis sestavy/nominace k utkání: Rozpis sestavy je přehled různých variant formací, vytištěný a vyvěšený v šatně po volném rozcvičení v den utkání. V některých případech mohou být hráči informováni o sestavě i několik dnů před utkáním, nebo naopak až po oficiálním rozcvičení. Někteří trenéři používají nominaci do sestavy k utkání jako způsob komunikace s hráči (podle úrovně soutěže) (pozitivní a negativní posílení). V soutěžích vyšší úrovně jsou v týmu také hráči, kteří se nemusejí v nominaci pro dané utkání nutně objevit. Ovšem i takoví hráči se musejí rozcvičit a připravit se, jako kdyby měli hrát, protože může nastat nějaká nečekaná okolnost a oni budou nakonec do soupisky dopsáni těsně před začátkem utkání.

• Formace/„lajny“/tréninkové formace: Trenéři podle svého taktického plánu v rozpisu sestavy rozepíšou složení formací, které je podle jejich názoru nejvhodnější s ohledem na konkrétního soupeře, případně v němž se má trénovat. Například v systému pětek to mohou být tři formace po pěti hráčích („pětky“) s náhradníky a speciálními formacemi, zatímco v systému obrana-útok mohou být připraveny dvě formace pro útok a dvě pro obranu (spolu se speciálními formacemi).

• Speciální formace/speciální „lajny“: Skupiny hráčů určené pro speciální úkoly v určitých herních situacích. Nejčastěji se jedná o formace na přesilovku a oslabení, mohou ale být i další speciální formace, například nátlaková formace, formace na face-off/sbírání nebo formace proti šestce resp. šestka (v závěrech period). Většina speciálních formací má určenou záložní formaci, jejíž nasazení závisí na únavě hlavní formace, případně na situaci. Pokud záložní formace hraje lépe než hlavní formace, případně při větší zápasové zátěži lze uvažovat o výměně nebo o celkové změně sestavy.

• Hlavní/záložní hráči: Na všechny pozice v jednotlivých speciálních formacích jsou obvykle určeni začínající (hlavní) hráči a záložní hráči. Speciální formace mohou být různé: přesilovková formace, formace na oslabení nebo formace na face-off/sbírání. Další speciální formace se obvykle utvářejí v reakci na vývoj utkání (např. nátlaková formace). Hlavní formace na oslabení a hlavní přesilovková formace obvykle bývají současně formací proti šestce resp. šestkou. V průběhu hry může trenér někdy do určité formace doplnit hráče, který v utkání podává mimořádný výkon, zatímco hráči, jejichž výkon je momentálně nedostatečný, mohou být vyřazeni. Každý hráč musí před utkáním nebo před tréninkem přesně vědět, jaká je jeho pozice v rozpisu sestavy a musí nést odpovědnost, když je jeho formace nasazena do hry a on se zapomene na střídačce. Je-li hráč, jehož formace se má připravit nastoupit do hry, příliš unavený, měl by o tom informovat trenéra, nejlépe před nasazením nebo ihned po nasazení.

• Odehraná doba: Doba, kterou konkrétní hráč během utkání stráví na hrací ploše. Klíčoví hráči týmu obvykle odehrají na hrací ploše delší dobu, protože jsou často v několika speciálních formacích.

• „Nechat sedět“/tlak na hráče/řízení odehrané doby: Aby trenér získal autoritu a důvěryhodnost a také aby v hráčích probudil a udržoval pocit zodpovědnosti, musí občas upravit objem odehrané doby a úkolů jednotlivých hráčů. „Posazení hráče na lavičku“ není vlastně nic jiného než snížení odehrané doby nebo omezení úkolů hráče. Z hlediska trenéra se jedná o negativní posílení, které ale dává jasný signál, že určité jednání (na hrací ploše nebo mimo ni) je pro tým škodlivé a nebude tolerováno.

• Hráčská porada/týmový rituál: Před začátkem každého utkání nebo periody a při oddechových časech se hráči (celý tým nebo jen speciální formace) obvykle shromáždí ke krátké motivační poradě. Trenéři se mohou, ale nemusejí zapojit, jelikož mají k dispozici jiné přestávky. Hráči si obvykle zopakují taktický plán nebo některý z nich (např. kapitán) má k hráčům motivační nebo jiný platný proslov, reagující na momentální situaci.

• Zápis z utkání: Průběh soutěžního utkání se zaznamenává do zápisu z utkání a rovněž na výsledkové tabuli. V zápisu z utkání, který vydává organizující asociace, je obvykle uvedeno datum, čas a místo utkání, názvy týmů, jména trenérů, soupisky, jména rozhodčích (rozhodčí zápis po skončení utkání podepíšou). Do zápisu se dále zaznamenávají vstřelené branky, asistence a tresty včetně herního času, kdy k nim došlo.

• 5 na 5/hra ve stejném počtu/chybné střídání: Hra ve stejném počtu znamená, že oba týmy mají v daný okamžik na hrací ploše stejný počet hráčů, ovšem nemusí se jednat o hru v plném počtu. Při nerovném počtu bývá obvykle hráč na trestné lavici nebo tým odvolal brankáře.

• Rozhodčí/pravidla: Hlavním úkolem rozhodčího je citlivě kontrolovat spád utkání, trestat nedovolené zákroky včetně bránění ve hře bez vyloučení, oznamovat střely na branku („otočení“ útočného času) a označovat střelce branek a autory asistencí. Trenéři a hráči musejí vnímat, jak přísně rozhodčí zákroky při utkání posuzují, a přizpůsobit svou hru aktuálnímu stylu řízení. Dobrý rozhodčí během hry s hráči komunikuje („bez faulu“, „uber“), aby je upozornil, když podle jeho názoru hrozí, že by intenzita odtláčení nebo zákroků holí mohla překročit míru; pokud hráč nereaguje, měl by ho vyloučit.

• Útočný čas (viz Vysvětlivky): Tým musí do 30 sekund po získání míče do držení vystřelit na branku, jinak je hra přerušena a míč získává soupeř.

• Reset/obnovení útočného času: K obnovení útočného času dochází ve většině případů střelou na branku. K „otočení“ času ale může také dojít po přerušení hry (míč mimo hru nebo mimo hrací plochu), ztrátě míče, porušení pravidla 10 sekund, porušení pravidla o útočném času nebo jiném porušení pravidla vedoucím ke změně držení míče.

• Reset/obnovení útočného času: K obnovení útočného času dochází ve většině případů střelou na branku. K „otočení“ času ale může také dojít po přerušení hry (míč mimo hru nebo mimo hrací plochu), ztrátě míče, porušení pravidla 10 sekund, porušení pravidla o útočném času nebo jiném porušení pravidla vedoucím ke změně držení míče.

• Face-off (viz Herní cvičení č. 5): Na začátku každého utkání, na začátku každé periody a po každé brance je hra zahájena úkonem, který se označuje jako face-off (nepřesně někdy také jako „vhazování“). Při face-off jsou dva soupeři na bodu pro face-off, zády ke své brance, hole mají položené bokem na zemi rovnoběžně se středovou čárou, přičemž kapsy výpletů směřují rubem k sobě. Mezi hole rozhodčí položí míč (hlavy holí musejí být kolmo k zemi a hráči se nesmějí hlav dotýkat) a po zahájení hry se hráči za použití síly, tělesné hmotnosti, rychlých reakcí a techniky hole snaží získat míč pro sebe nebo pro svůj tým.

• Postoj při face-off: Hráč na face-off by měl být silný, hbitý, odolný a bojovný, měl by mít rychlé ruce a reakce a měl by být „hladový po míči“. Postoj na face-off je velmi individuální, ale nejlepší je zpevněná pozice s těžištěm mírně nad míčem (přikrčené postavení), s nohama rovnoběžně od sebe na šířku kyčlí a s rukama doširoka roztaženýma. Hráč by svým postojem neměl odhalovat svůj zamýšlený pohyb/taktiku (skrytí záměru), protože může použít celou řadu manévrů (přiklopení, zatlačení míče do rubové strany hrdla, protočení a vytrčení hole („screwdriver plunger“) atd.) a přizpůsobit se podle převládajícího způsobu, jakým face-off řeší soupeř.

• Formace na face-off/formace na sbírání: Speciální formace sestavená z hráčů, kteří jsou nejbojovnější a nejlepší v držení míče a sbírání volných míčů. Většina týmů staví víc obraných než útočných hráčů, takže formace na sbírání se většinou (ne-li vždy) skládají z obránců (ti navíc obvykle hrají více fyzicky). Složení této formace se ale může měnit podle situace v utkání, například když v závěru prohráváte o několik branek nebo soupeř má velmi úspěšného hráče na face-off. Takové úpravy jsou velmi časté.

• Rytmus rozhodčího (viz Herní cvičení č. 5): Rytmus pokynů a úkonů, jimiž rozhodčí připravuje hráče na face-off před zahájením hry. Při face-off obvykle dává pokyn „dolů“ (down), „set“ a pak zahájí hru. Rozhodčí se snaží rytmus měnit, aby se hráči netrefovali do hvizdu, ovšem nejlepší hráči na face-off jsou schopni rytmus rozhodčího velmi dobře předvídat. Hráčům také pomáhá, když při face-off rozhodčího sledují.

• Zadržování míče: Prvním pohybem hráče na face-off musí být tažení zpět. Pokud tomu tak není, je míč předán do držení soupeři (což se ne vždy děje). Rozhodčí často nejdříve hráče upozorní, aby „tahali“. Pokud ale hráč navzdory upozornění tlačí hůl vpřed a míč přiklopí celou svou vahou, hrozí, že rozhodčí přeruší hru kvůli přestupku zvanému zadržování míče.

• 1,8 metru (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 16A): Hráči soupeře musejí být od hráče, jemuž byl po přerušení hry předán míč do držení, vzdáleni nejméně 1,8 metru.

• Bránění ve hře bez vyloučení: Každý hráč by měl mít teoreticky stejnou příležitost získat volný míč. Pokud je tento předpoklad porušen, míč je obvykle předán do držení hráči, kterému bylo bráněno ve hře. Při nabírání volného míče může hráč využít své fyzické nebo rychlostní převahy. Větší hráč může například tělem odstavit soupeře od volného míče, je-li u něj první. Pokud ale hráč použije k blokování jakýkoliv nedovolený způsob, je míč předán do držení soupeři.

• Gól/branka/skórování: Branka neboli gól je situace, kdy míč přejde celým svým objemem přes brankovou čáru. Jako autor branky je označen hráč skórujícího týmu, který se míče dotkl jako poslední před tím, než přešel brankovou čáru. Efektní branka (např. přesně trefená) se také slangově označuje jako „banán“.
  

• „Vymést pavučinu“/„tucking“: Když hráč skóruje tvrdou a přesnou střelou zdálky do rohu branky, ve sportovním prostředí se říká, že „vymetl pavučinu“. Když trefí horní roh branky střelou zblízka, v kanadském prostředí se to označuje jako „tucking“ podle lakrosové legendy Johna Tuckera, který proslul svou schopností střílet takové branky z předbrankového prostor.

• Asistence/přihrávka: Asistence je přiznána jednomu nebo dvěma hráčům, kteří se dotkli míče naposledy před tím, než jejich spoluhráč vstřelil branku. Pokud se mezi tím míče dotkl obránce nebo jej obránce získal do držení, nepřiznávají se žádné přihrávky.

• Body/statistika/kanadské bodování: Různé soutěže zaznamenávají různé statistické údaje, a to jak přímo v zápisu z utkání, tak do jiných formulářů či neformálně (branky a asistence, prohraná a vítězná utkání, sebrané míče, vynucené ztráty nebo počet zásahů brankáře (střel na branku)).

• Střely na branku/zásahy brankáře: Každá střela končí buď brankou, mimo branku („vedle“) nebo zásahem brankáře. Když brankář úspěšně zasáhne proti střele (holí nebo tělem), přičemž se míč odrazí mimo hrací plochu, míč zůstává v držení útočícího mužstva. Většina soutěží, včetně žákovských a dorosteneckých soutěží a soutěží dospělých, vede statistiku střel na branku, protože tento ukazatel velmi dobře odráží charakter utkání.

• Míč mimo hru/netechnické přerušení hry: Při přerušení hry, po kterém následuje face-off, uložení trestu nebo oddechový čas, je míč tzv. mimo hru („dead ball“). Hráč, který odsloužil větší trest, smí opustit trestnou lavici až v okamžiku, kdy je míč mimo hru (netechnické přerušení hry).

• Jedno střídání/hrát přes střídání: Pobyt hráče na hrací ploše při jednom střídání trvá obvykle průměrně 30 sekund (systém obrana-útok), ledaže dojde k „otočení“ útočného času, anebo 45 až 60 sekund v systému pětek. Hráči by měli v pravý čas vystřídat, aby se na hrací plochu dostali odpočinutí hráči, případně hráči s určitými dovednostmi.

• Úsilí/pracovitost/bojovnost/fyzická připravenost/trénovanost/odolnost/únava/tréninková připravenost/výživový stav (viz Rozbor „kardio“ výkonu): Od lakrosového hráče se očekává, že po celou dobu, co je na hrací ploše, bude odevzdávat stoprocentní výkon, jinak by se měl nechat vystřídat. Pokud hráč působí mdle, netečně, bez zaujetí nebo má obecně „špatný den“, hlavní příčinou obvykle bývá jeho výživový, fyzický nebo psychický stav.  Hráč to může svádět na svou hůl (což může být pravda u začátečníků), indispozice či jiné příčiny, ale nikdy by se mu nemělo dovolit, aby se vymlouval. Naopak, vždy by měl být veden (výživový deník) k tomu, aby se zlepšoval (ledaže je skutečně zraněný).

• Střídání/využití střídačky/náhradníci (viz Cvičení přechodové fáze č. 5A): Střídání formace je střídání jednoho nebo více hráčů ze hry za jednoho nebo více hráčů na střídačce stejného týmu. Po odehrání určeného úseku (jedno střídání o průměrné délce 30 (u dospělých) až 45 sekund (v žákovském lakrosu)) by měl hráč vystřídat, ledaže dojde k rychlému útoku, kdy může být nutné, aby zůstal na hrací ploše a pomohl s obranou nebo vytvořením brankové příležitosti.

• Útočná dvířka/přední dvířka: Dvířka na střídačce, která jsou blíže k soupeřově brance.

• Asistence střídajícího hráče (viz Brankářské cvičení č. 3B): Obránci, který se vrátil rychle na střídačku (rychleji než soupeř), čímž umožnil založení rychlého útoku vedoucího k brance, se neformálně přiznává asistence u dané branky a trenéři i spoluhráči by to měli ocenit. I když se branku nepodaří vstřelit, rychlému střídání je třeba věnovat velkou pozornost. Funguje to oběma směry – rychle střídající útočníci mohou také pomoci eliminovat rychlé útoky a předejít tak obdržené brance.

• Obranná dvířka/zadní dvířka: Dvířka na střídačce, která jsou blíže k vlastní brance týmu.

• Krátké střídání (viz Vysvětlivky a Cvičení obranné herní činnosti č. 15A): Krátké střídání je střídání směrem ke konci hrací plochy, jenž je blíže ke střídačce. Ve 2. a 4. periodě je to útočné území, v 1. a 3. periodě je to obranné území. Útočící hráči mohou využít krátké střídání k úniku, jelikož při rychlém střídání obránce během přechodu získají díky tomu, že do hry vstupují z jiných dvířek, k dobru 10 metrů. Obránci mohou při krátkém střídání do hřiště rychleji, díky čemuž mají více času vytvořit tlak, aby soupeř nestačil využít svůj útočný čas k ohrožení branky.

• Dlouhé střídání (viz Vysvětlivky a Cvičení obranné herní činnosti č. 15B): Dlouhé střídání je střídání směrem ke konci hrací plochy, který je od střídačky dále. V 1. a 3. periodě je to útočné území, ve 2. a 4. periodě obranné území. Když mají obránci dlouhé střídání, mají útočníci vyšší odpovědnost při bránění zakládání protiútoku. Obránci by měli tuto skutečnost využít a při přechodu zariskovat a současně se snažit „nachytat“ útočné specialisty a donutit je, aby museli hrát obranu.

• Střídací strana (viz Vysvětlivky): Prostor u postranního mantinelu na straně hrací plochy, kde jsou hráčské lavice. Obecnou taktickou zásadou při střídání je, že by se hráči neměli s míčem pohybovat na střídací straně, aby se vyhnuli riziku vyloučení za chybné střídání nebo zdvojení soupeřovými hráči nastupujícími ze střídačky.

• Vzdálená strana (viz Vysvětlivky): Prostor u vzdálenějšího postranního mantinelu buď ve vztahu k hráči, anebo obecně vůči střídačce, tedy opačná (podélná) strana hrací plochy než střídací strana. Na vzdálené (podélné) straně se musejí nabízet hráči na přihrávku při zakládání útoku, zatímco útočníci ji musejí pokrývat ve snaze zabránit založení protiútoku.

• Silná strana (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 11): Podélná strana hrací plochy, na které je více útočníků (praváků nebo leváků), obvykle tři (někdy čtyři). 

• Slabá strana (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 12A): Podélná strana hrací plochy, na které je méně útočníků (praváků nebo leváků), obvykle dva. 

Přečtěte si více

Útočnou herní kombinaci obecně zahajují hráči na hrotu, respektive na pozici střelce, odkud rotují, cloní si či blokují, po clonách sbíhají a odskakují. Jakmile se míč dostane ze silné na slabou stranu, tito dva hráči spolu většinou hrají clony na míč se sbíháním.

• Stejná strana/„hráčova“ (tvoje/moje) strana: Hráči stejného týmu na jedné (podélné) straně hrací plochy se společně označují jako na „stejné straně“. Hráčova strana je prostor u bližšího postranního mantinelu z hlediska hráče (také „moje strana“, „tvoje strana“); v určitých případech také prostor u bližšího zadního mantinelu.

• Opačná strana: Spoluhráči, kteří jsou vůči sobě na opačných podélných stranách hrací plochy (viz správné strany hrací plochy).

• Míčová strana: Podélná strana hrací plochy, na níž se nachází míč. Míčová strana je protilehlá k bezmíčové straně.

• Bezmíčová strana: Podélná strana hrací plochy, na níž se nenachází míč. Bezmíčová strana je protilehlá k míčové straně a označuje se také jako strana „za obranou“ (z pohledu míče).

• Horem dovnitř/horem: Pohyb útočníka (horem kolem obránce) směrem do herního středu (střední koridor). Obránci se většinu času snaží útočníky nadstupovat (blokovat možnost projít horem), čímž je nutí chodit spodem.

• K mantinelu: Směrem postrannímu mantinelu vzhledem k pomyslné čáře, podle které se určuje, že je hráč na své správné straně hrací plochy; také se označuje jako postranní koridor nebo strana za obranou.

• Ze strany na stranu/do šířky/kolmo k ose (viz Vysvětlivky): V souvislosti se hrou se tímto výrazem většinou označuje úhel, v němž se staví clona, nebo směr, v němž hráč nese míč. Výrazem „ze strany na stranu“ nebo „do šířky“ se popisuje útok, který je rozehráván ve směru od postranního mantinelu k postrannímu mantinelu. Aby tým mohl skórovat, musí míč účinným způsobem „létat“ ze strany na stranu. Rovněž clony v tomto směru (do šířky zevnitř) vedou nejúčinněji k uvolnění spoluhráčů do herního středu.

• Na délku (hrací plochy)/po ose (hrací plochy)/do hloubky (viz Vysvětlivky): V souvislosti s hrou se tímto výrazem většinou označuje úhel, v němž se staví clona, nebo směr, v němž hráč nese míč. Výrazem „hrát po ose“ se označuje pohyb hry ve směru od zadního mantinelu k zadnímu mantinelu. V útoku je pohyb s míčem po ose hrací plochy po obejití obránce horem dovnitř zásadní pro vytvoření možnosti na účinnou střelu zblízka.

• Dospod/spodem: „Spodem“ jako opak pohybu horem dovnitř znamená pohyb útočníka, který se snaží obejít obránce jeden na jednoho směrem k mantinelu (postranní koridor). Náběhy z bezmíčové strany spodem se označují jako náběhy za obranou.

• Prodloužená branková čára: Imaginární čára několik metrů před zadním mantinelem, která probíhá od tyček branky k postranním mantinelům. Přihrávka na hráče pohybujícího se u prodloužené brankové čáry vytváří vyložené šance a nabízí možnost střely z první, zejména po naznačení střely.

• Menší tresty/větší tresty/osobní tresty/osobní tresty do konce utkání/tresty ve hře: Při uložení menšího (dvouminutového) trestu se hráč vrací do hry po vstřelení jedné branky, při uložení většího (pětiminutového) trestu se vrací po vstřelení dvou branek, jinak se hráč vrací do hry až po uplynutí času trestu (s výhradou situací, kdy je uloženo více trestů).

Přečtěte si více

Při současných trestech jsou oba týmy potrestány stejně dlouhým trestem za stejný přestupek. Osobní trest na 10 minut je obvykle doprovázen dvouminutovým trestem za nesportovní chování nebo zdržování hry. Pokud tomu tak není, hráč sice musí na trestné lavici odsedět celý desetiminutový trest, ale jeho tým není oslabený a oba týmy hrají ve stejném počtu. Při desetiminutovém osobním trestu doprovázeném větším trestem musí potrestaný hráč sedět na trestné lavici po celou dobu trestu a do hry se smí zapojit až při dalším netechnickém přerušení hry po vypršení trestu.Pokud hráč i po udělení osobního desetiminutového trestu pokračuje v nevhodném chování, může mu být udělen osobní trest do konce utkání. Trest ve hře a osobní trest do konce utkání jsou nejvyšší tresty, které obvykle následuje disciplinární pozastavení činnosti (v českých soutěžích má hráč automaticky pozastavenu činnost na jedno utkání).

Některé nedovolené zákroky jsou z hlediska kouče či hráče omluvitelné, například vyplývají-li z úsilí, ochrany brankáře, silové hra týmu či se jedná o vzájemné vyloučení ve chvíli, kdy tým hraje přesilovku (díky čemuž získá možnost hrát 4 na 3), nebo při bránění při hře 6 na 5 v posledních sekundách utkání.

• Nasimulovaný faul/nafilmovaný faul: Někteří hráči v okamžiku, kdy při zákroku protihráče cítí vyšší agresivitu, tzv. přifilmují reakci nebo se jiným způsobem snaží zdůraznit agresivitu zákroku a přimět rozhodčího k vyloučení nebo předání míče do držení po bránění ve hře bez vyloučení. V utkání jsou takové momenty obvykle zjevné, ovšem rozhodčí například v situacích, kdy nemají dobrý výhled, takové zákroky instinktivně odpískají. Hráči, kteří „filmují“, si budují špatnou pověst a rozhodčí někdy takové chování trestají vyloučením za nesportovní chování nebo zdržování hry.

• Současné tresty/„obětovat se“: Pokud se „nosiči“ v obraně podaří vyvolat situaci, ve které jsou uloženy současné tresty, obvykle se to považuje za dobrou „oběť“ pro tým. Vyprovokuje-li obránce nejlepšího střelce soupeře (tvůrce hry) k nějakému nedovolenému zákroku (hrubost) vedoucímu k jeho vyloučení, je to pro tým „platná oběť“.

Přečtěte si více

K přiměřenému oplácení útočníků vůči obráncům jsou rozhodčí obvykle shovívavější, protože útočníci jsou důrazně atakováni po celé utkání a v systému útok-obrana mají jen zřídka příležitost atakovat obránce.

Relativně užitečnou obětí je také vzájemné vyloučení ve chvíli, kdy tým hraje přesilovku a druhý tým se jej snaží nějak rozhodit. Při současném vyloučení se z přesilovky 5 na 4 stane přesilovka 4 na 3, při které je šance na skórování výrazně vyšší.

• Výhoda: Když se bránící hráč dopustí nedovoleného zákroku proti soupeři, který má v držení míč, rozhodčí zdvihne paži a hru nepřeruší, dokud mužstvo s míčem nevystřelí, neuplyne útočný čas, nepadne branka nebo tým neztratí míč z držení.

Přečtěte si více

Většina týmů při signalizované výhodě odvolá brankáře, protože nehrozí, že by soupeř vstřelil branku, jelikož hra bude ve chvíli, kdy získá míč do držení,přerušena.

Je-li výhoda pro tým signalizována při jeho přesilovce, měl by místo odvolání brankáře co nejdříve vystřelit (zelená), aby hrál co nejdéle přesilovku 5 na 3.

• Držení volnou rukou: Nedovolený zákrok, který je specifický pro boxlakros a fieldlakros. Hráč se může dopustit tohoto přestupku, jakmile při bránění pustí jednou rukou hůl, volnou paži položí na záda útočícího hráče s míčem (hlavní kritérium) a s holí v jedné ruce se pokusí o úder holí kolem těla útočníka. Dobrý obránce může tento zákrok zvládnout. O tom, že se jedná o zákrok nedovolený, rozhoduje to, že se bránící hráč při zákroku holí o soupeře opře volnou paží a úder holí je nekontrolovaný. Lze to klasifikovat i jako držení, a to podle výsledku zákroku. Hráči by měli být v každém případě velmi obezřetní, pokud při bránění drží svou hůl jen jednou rukou.

• Nedovolený krosček/vražení zezadu/sekání/hra vysokou holí: Odtláčení holí (krosček) a úder holí do hole jsou v boxlakrosu dva nejzákladnější obranné zákroky. Pokud ale nejsou provedeny správně, mohou oba vést k vyloučení. Odtláčení holí je povolené, pokud hůl směřuje do těla soupeře mezi pasem a rameny. Zákrok holí nad ramena je „hra vysokou holí“ a zákrok vedený pod pas je „nedovolený krosček“, což jsou nedovolené zákroky trestané vyloučením.

Přečtěte si více

Hráči v obraně mohou protihráče v obranném území odtláčet holí (musejí je ale tzv. navázat) i bez míče.Agresivní zákroky holí zezadu jsou nedovolené, především v blízkosti mantinelu. Pokud se ale útočník ve volném poli otočí k atakujícímu soupeři zády, málokdy to rozhodčí posoudí jako nedovolený zákrok.

Výraz „kontrolovaný úder do hole“, kterým se popisuje povolené sekání, není příliš jednoznačný a jeho výklad do značné míry závisí na rozhodčím a charakteru a průběhu utkání. Obecně se za dovolený považuje zákrok bez nadměrného nápřahu, kdy hůl zasáhne hůl nebo rukavici protihráče. Dobrý zákrok holí by neměl začínat více než 15 cm od hráče a mělo by jít o jednoznačnou snahu o vyseknutí míče (tj. měl by směřovat na hůl nebo rukavice). Rozhodčí někdy „pustí“ i zákroky s nápřahem až 0,5 metru, pokud se jedná skutečně o kontrolovaný úder, který skončí na rukavici nebo holi protihráče. Trenéři by měli umět rozhodčího „přečíst“ a zajistit, aby hráči odpovídajícím způsobem přizpůsobili svou hru. Při odtláčení vždy veďte ruce shora dolů a při sekání používejte krátké údery – tak budete mít jistotu, že nebudete vylučováni.

• Bodnutí koncem hole: Nedovolený zákrok, kdy hráč bodne nebo se pokusí bodnout soupeře koncem násady hole. Rozhodčí tento zákrok potrestá jen v případě, že jasně vidí konec hole, jinak je to taktika, kterou lze umně využít při otáčení a přidržování v obraně.

• Bodnutí hlavou hole: Hrubé bodnutí hlavou hole obvykle směřované na hlavu nebo břicho soupeře. Nezaměňujte s tzv. poke checkem, což je kontrolovaný zákrok hlavou hole proti soupeřově holi.

• Držení: Hráč, který brání soupeři v pohybu tím, že jej drží rukama nebo nohama nebo mu drží hůl (s míčem nebo bez něj), se dopouští nedovoleného zákroku držení.

Přečtěte si více

Hráčům v obraně rozhodčí do určité míry drobnější držení tolerují, obvykle asi do půl sekundy, ve chvílích, když si útočník snaží vytvořit prostor a provést clonu na míč se seběhnutím.

Obránce by měl útočníka zachytit dobrou prací nohou, ovšem obvykle mu nezbude nic jiného, než se dostat do správné pozice mírným zahákováním či zatažením holí, což rozhodčí do určité míry tolerují.

• Hákování: Hákování je použití hole k omezení pohybu soupeře. Pokud se jedná o zablokování hole (viz položení hole), je to obvykle povolené. Hráči se musejí přizpůsobit úrovni, kterou nastavili rozhodčí.

• Podražení: Hráč úmyslně nastaví svou hůl nebo tělo tak, aby podrazil soupeře. Trest může být uložen, i když podražený hráč neupadne. K tomuto nedovolenému zákroku obvykle dochází, když se hráči dostane jeho hůl pod nohy soupeře, když hráč vytrčí nohu před okolo běžícím soupeřem nebo když obránce uhne před hráčem s míčem, který mu dělá kličku, pouze horní částí těla.

• Faul loktem: Atakování soupeře loktem od těla bez ohledu na to, zda mohlo nebo nemohlo dojít ke zranění. Nejčastěji jde o úder směřující na hlavu soupeře nebo důsledek nepodařeného pokusu o atak tělem.

• Úder hlavou: Zákrok, kdy hráč udeří nebo se pokusí udeřit soupeře hlavou. V případě neúmyslného kontaktu při zatlačování obránce nebo při nahodilém kontaktu se nejedná o nedovolený zákrok. Obvykle bývá dost zjevné, když hráč udeří soupeře hlavou úmyslně.

• Nesportovní chování: Trest za nesportovní chování je uložen hráči, který slovně napadne rozhodčího, jiného hráče, trenéra nebo diváka. Pokud hráč nadávky adresuje rozhodčímu, obvykle si velmi rychle vyslouží osobní trest na 10 minut nebo osobní trest do konce utkání. 

Přečtěte si více

Other types of unsportsmanlike penalties include: attempting to “draw a penalty,” failing to proceed directly to the penalty box, inciting an opponent into a penalty, disputing rulings of referees, throwing objects onto the floor, invading another team’s huddle, and spitting.

A “gross misconduct” is the most extreme form of an unsportsmanlike penalty, usually accompanied by multiple game suspensions.

• Hrubost: Neúměrně agresivní vražení, úder rukou v rukavici nebo bez rukavice nebo jakýkoliv přehnaně agresivní úmyslný (bylo možné jej zmírnit nebo zastavit) zákrok tělem nebo holí. 

• Účast v bitce: Situace, kdy je alespoň jednomu hráči uložen trest za udeření protihráče pěstí. Rozhodčí může dle svého uvážení podle stupně hrubosti uložit menší nebo větší trest spolu s dalšími vhodnými tresty (viz fyzická hra týmu).

• Zdržování hry: Zdržováním hry může být například záměrné zahození míče mimo hrací plochu, zdržování opětovného zahájení hry, nepoložení míče na zem okamžitě po přerušení hry, neodstoupení o 1,8 metru od hráče s míčem před zahájením hry, pozdní příchod na hrací plochu po přestávce mezi periodami či neoprávněné vyžádání oddechového času.

• Trestné střílení/trestný nájezd: Trestné střílení se jako trest nejčastěji nařizuje po chybném střídání v posledních 2 minutách utkání či během prodloužení nebo když obránce ve svém brankovišti zalehne tělem míč nebo jej sevře do dlaně. Existuje ale celá řada dalších situací, kdy může být nařízeno.

• Trestná lavice (viz Vysvětlivky): Když je hráči během utkání uložen trest vyloučení, musí zůstat dvě nebo více minut na trestné lavici, která se obvykle nachází na opačné straně hrací plochy než hráčská lavice. Hráči a trenéři musejí sledovat situaci, a když se soupeř nebo spoluhráč vrací z trestné lavice, musejí to správně vyhodnotit a vhodně zareagovat. 

• Přesilovka/5 na 4/4 na 3/5 na 3/systém 2-2-1/systém 2-1-2 (viz Rozbor přesilovkových systémů): Početní převaha jednoho týmu na hrací ploše v důsledku vyloučení hráče nebo hráčů druhého týmu na dvě nebo pět minut. Při přesilovce 5 na 4 tým obvykle útočí ve formaci 2-2-1 (standardní útočné rozestavení), někdy se také uplatňuje rozestavení 2-1-2 či 1-2-2 s hráčem za brankou. Během přesilovky si hráči obecně méně často mění pozice a mívají přiřazené konkrétní role/úkoly.

Přečtěte si více

Při přesilovce 4 na 3 se útočníci obecně rozestaví do čtvercové formace (útočná verze boxu), složené ze dvou pozic střelce a dvou hrotových pozic.

Přesilovka 5 na 3 se obvykle hraje v rozestavení v útočném boxu (4 na 3), přičemž pátý hráč se pohybuje jako zajišťovací hráč v blízkosti středové čáry, kde zachytává volné míče či příležitosti obránců k úniku. Zdvojování po ztrátě míče umožní maximální využití výhodné přesilovky 4 na 3.

U přesilovek 5 na 4 by měla být míra využití kolem 50 %, zatímco u přesilovek 4 na 3 75 %. Výslednou hodnotu samozřejmě ovlivňuje skutečná délka přesilovek (viz současné tresty).

• Oslabení (viz Rozbor systémů hry v oslabení): Početní znevýhodnění jednoho týmu na hrací ploše v důsledku vyloučení jeho hráče nebo hráčů. Tým v oslabení se čtyřmi obránci obvykle uplatňuje zónovou obranu diamant nebo box, se třemi pak trojúhelník, přičemž v obou případech se využívají různé způsoby rotace. 

• 10 sekund: V kanadských soutěžích musí tým hrající v oslabení do 10 sekund po získání míče vynést míč za čáru území na obranné polovině soupeře, jinak míč ztrácí. V NLL (National Lacrosse League) musí tým přenést míč přes středovou čáru do 8 sekund po každém získání míče (tedy nikoliv jen při oslabení) a v českých soutěžích je tento limit nastaven na 10 sekund.

• Zahrání míče na obrannou polovinu: Podle pravidel WL (podle nichž se hrají české soutěže) k přestupku zahrání míče na obrannou polovinu dojde v případě, kdy se volný míč z jakéhokoliv důvodu kromě střely na branku nebo dotyku bránícího hráče dotkne středové čáry nebo jakmile se středové čáry dotkne útočící hráč s míčem v držení. V kanadských soutěžích platí, že pokud oslabený tým, který má míč v držení, přejde přes čáru území na soupeřově obranné polovině (tzn. vstoupí do svého útočného území), nesmí míč přejít zpět přes čáru území. Pokud ale míč ze svého obranného území dostane nějakým způsobem bránící se tým (kopnutím, odpálením apod.) nebo se míč přes čáru území odrazí od tyče nebo po nahodilém kontaktu (nikoliv úmyslně), hra pokračuje bez přerušení. 

• Oddechový čas: Podle pravidel WL (podle nichž se hrají české soutěže) může každý tým v každé polovině řádné hrací doby využít jeden oddechový čas v délce 45 sekund. V prodloužení má pak každý tým k dispozici jeden oddechový čas v každé periodě. Oddechové časy nelze přenášet. V žákovských kategoriích kanadských soutěží má v řádné hrací době každý tým k dispozici jeden oddechový čas v délce 60 sekund, v dorosteneckých soutěžích a soutěžích dospělých pak dva oddechové časy. V prodloužení může tým využít oddechový čas, který nevyužil v řádné hrací době.   

Přečtěte si více

Je-li míč ve hře, oddechový čas si tým může vyžádat jen v případě, že jej má v držení. Při přerušení hry si může oddechový čas vyžádat kterýkoliv tým. Po skončení oddechového času rozehrává míč tým, který jej měl v držení nebo jej má mít v držení. Ve všech ostatních případech je hra zahájena face-off.

Vyžádá-li si tým oddechový čas při míči ve hře před uplynutím limitu 10 sekund, tento čas se po zahájení hry obnoví; celkový útočný čas se ovšem při zahájení hry po oddechovém času neobnovuje.

• Přizpůsobení/adaptace/úprava/improvizace: Pokud to funguje, není třeba nic měnit. Jakmile se ale přestane dařit, je třeba něco udělat jinak. Trenéři i hráči musejí být připraveni uplatňovat v různých okamžicích a v různých situacích během utkání různé útočné nebo obranné strategie a improvizovat podle toho, co dělá a jaké kroky podniká soupeř. 

Přečtěte si více

Každý tým má ve svém rejstříku různé strategie a taktiky, které využívá s různou pravidelností. Každý používaný systémy by ovšem měl být neustále zpřesňován (při tréninku) a hráči by měli být vždy připraveni jej uplatnit v utkání. Adaptace je úzce provázaná s pozorováním soupeřů, protože adaptace se do určité míry odvíjejí od naší znalosti „zbraní“ protivníka; stejně důležité jsou ale i spontánní adaptace.

Nejlepší trenéři jsou schopni rozpoznat problémy ještě před tím, než se naplno projeví.

• Scouting/pozorování soupeře: Scouting neboli pozorování jiných týmů a hráčů je průběžný proces, na němž by se měl ideálně podílet celý realizační tým, přičemž rozhodné slovo při přípravě a vytváření taktického plánu mají trenéři. Při hodnocení a zkoumání soupeře a jeho návyků jsou důležité informace od pověřených pozorovatelů z jinak těžko dostupných míst, poznatky získané od předchozích trenérů a spoluhráčů a samozřejmě i sledování záznamů utkání. 

Přečtěte si více

Záznamy z utkání nemusí být vždy k dispozici a navíc video může být (v závislosti na kvalitě) docela zavádějící. Nejužitečnější je sledovat soupeře při hře osobně.

O soupeřův tým a především jeho útočníky by se měli nejvíc zajímat brankáři: jak řeší úniky, jaké mají oblíbené klamavé pohyby, kde mají bod vypuštění či jaká je jejich nejoblíbenější pozice v útoku.

Útoční specialisté a předchodová hráči by zase měli dobře znát způsob chytání brankářů soupeře, aby dokázali využít brankové příležitosti.

• Taktický plán/strategie koučování (taktika)/herní kombinace/plány tréninků/příprava: „Podcenili jste přípravu? Pak jste trénovali na to, abyste prohráli...“ (Mark Spitz). Taktický plán by měl zahrnovat trénink, pozorování soupeře a adaptaci. Plány tréninků by se měly zabývat činnostmi brankáře, systémy obrany, přechodu a útoku, speciálními formacemi a signály pro různé situace během utkání a měly by být v dostatečném předstihu před utkáním řádně prodiskutovány se všemi členy realizačního týmu (asistenty trenéra). 

Přečtěte si více

Ve vyřazovací části sezóny nebo před důležitým utkáním by trenéři týmu na vyšší úrovni měli do plánu tréninků doplnit přípravu na systémy, které využívá soupeř.

• Kužele/mety: Malé kuželovité předměty používané při tréninku kvůli lepší orientaci hráčů nebo k vymezení určitých důležitých prostorů hrací plochy. Kužele nacházejí nejčastější použití u začátečníků a při kondičních cvičeních.

• Volně ležící míče při cvičení: Trenéři by měli vždy na začátku sezóny a poté pravidelně v jejím průběhu připomínat hráčům, aby při cvičeních dávali pozor na volně ležící míče. Při cvičeních je třeba volně ležící míče průběžně odklízet, aby se předešlo zranění.

• Indispozice/zranění/výmluvy/simulování: Ve sportu je rozdíl mezi indispozicí a zraněním. Při indispozici hráč krátkodobě vnímá bolest, ale je schopen pokračovat ve hře, aniž by mu taková mentalita „tvrďáka“ dlouhodobě ublížila. Je-li hráč skutečně zraněný, měl by z utkání okamžitě odstoupit, protože v dlouhodobém horizontu se mohou problémy načítat (ze zranění, jehož léčba trvá obvykle dva týdny, se stane zranění na 4 týdny). 

Přečtěte si více

Hráči, kterým trenér nebo lékař nedovolil nastoupit do utkání, by měli dělat vše pro to, aby se co nejdříve uzdravili (neuspěchat návrat).

Psychologie zranění je v posledních letech předmětem rozsáhlých výzkumů a v této souvislosti se začal objevovat termín „simulující sportovec“. Hráč může svou nedostatečnou výkonnost při utkání nebo tréninku svádět právě na zranění nebo jiné problémy. něco takového by trenérovi nemělo ujít a při přípravě strategií koučování by to měl zohlednit.

Hráče se zraněním, které mu dlouhodobě brání v činnosti, je třeba podporovat, aby zůstal v maximálním kontaktu s týmem, jednak kvůli jeho vlastnímu psychickému stavu, ale také kvůli udržení týmového ducha.

• E-K-K-L: Než může lékař provést řádnou diagnózu, měl by zraněný hráč obecně dodržovat čtyři základní zásady: elevace, klid, komprese, ledování.   

• Mentalita „tvrďáka“/„dělat hrdinu“: V Severní Americe jsou lidé vychováváni k tomu, aby při zranění „zatnuli zuby“, což z krátkodobého hlediska může být sice přínosné, ale v dlouhodobém horizontu to bývá devastující. Hráč by měl důkladně zhodnotit svůj úmysl hrát se zraněním. Kvůli tomuto přístupu, který je ze zdravotního hlediska dlouhodobě škodlivý, musela svou kariéru předčasně ukončit celá řada kvalitních hráčů nebo se výrazně prodloužila doba jejich rekonvalescence po zranění. Výjimečně lze takový přístup ospravedlnit při rozhodujícím utkání v závěru hráčovy kariéry, kdy úspěšné završení sezóny může vyvážit rizika spojená s tím, že hráč bude hrát se zraněním. Nejde zde o nějaké modřiny nebo pohmožděniny, ale o to, že z lehkého zranění se může snadno stát těžké nebo dokonce chronické poranění jen proto, že hráč „dělá hrdinu“. Často se stává, že když hráč hraje se zraněním (nebo když jeho zranění není ještě dostatečně vyléčené), zranění se obnoví a hráč pak zbytečně zabírá místo na soupisce. Zcela opačným postojem je pak různé vymlouvání nebo simulování.

• Optimální aktivační úroveň/úroveň nabuzení/přemotivovaný hráč/příliš zklidněný hráč: Na stupnici od 1 do 10, kde 1 značí netečnost (nízká aktivace) a 10 nejvyšší stupeň nabuzení (vysoká aktivace), by se měl hráč lakrosu při utkání udržovat kolem stupně 6 nebo 7. Hráči by se měli hlídat před příliš vysokým nabuzením, kdy nejsou schopni vnímat okolí a reagovat na situaci, a naopak se nesmí zklidnit tak, že jejich aktivace klesne na nízkou úroveň (úroveň 5). 

Přečtěte si více

Hráči by měli být v určitém stavu „nabuzení“, přičemž trenér by je měl průběžně pozitivními motivačními a rovněž taktickými promluvami zklidňovat a udržovat na optimální aktivační úrovni. Někteří hráči se potřebují „nabudit“ hudbou, zatímco jiní se zklidňují a koncentrují využitím meditačních technik nebo vizualizací (z pohledu 1. osoby).

Spoluhráči by měli vzájemně respektovat své předzápasové rituály, protože u některých hráčů může mít narušení rutiny nepříznivý dopad na psychiku.Trenéři by rovněž měli vědět, jak týmu či hráči pomoci se nabudit na optimální aktivační úroveň a dosáhnout toho, aby v každé situaci podali ten nejlepší výkon.Trenéři v tom musejí jít příkladem či dokonce kvůli motivaci přehrávat. Po utkání může trenér projevovat nízkou aktivační úroveň (není nadšený z výkonu týmu), zatímco v jiném utkání mezi periodami demonstruje velmi vysokou úroveň, aby hráče mobilizoval.