Jestliže hráči nehrají týmově a nedodržují dohodnuté zásady, je ohrožena důvěra v týmu a potažmo jeho úspěšnost. Nedisciplinovanost hráčů (opakované porušování pravidel nebo pokynů) je třeba důsledně trestat, např. zkrácením odehrané doby hráče. Nejlepší hráči se vyznačují tím, že na první místo vždy kladou tým. Sebevědomí a ego je třeba udržovat stále pod kontrolou. K tomu slouží rozmanité a mnohdy kreativní postupy, a to nejen ze strany trenérů, ale i ostatních hráčů.

Poznámka: Ne vždy jde všechno přesně podle plánu. Cílem ale je se za všech okolností snažit držet se základních zásad.

V jednotlivém utkání, v celé sezóně a především v play-off rozhoduje především fyzická a psychická odolnost týmu. Tým, který dokáže snést největší fyzickou zátěž (viz fyzická připravenost), má obvykle rozhodující výhodu (za předpokladu, že si udrží disciplínu).

Fyzická hra nemusí nutně znamenat, že se tým bude vyžívat v bitkách či že bude hrát přehnaně agresivně (agresivní sekání a odtláčení). Důležitější je hrát fyzicky v situacích, kdy je to účelné a má to význam, být důrazný při sbírání volných míčů oběma rukama a nebát se ataku protivníka. Fyzická hra znamená být důrazný ve skrumážích, bojovat o každý volný míč a stát v každé situaci za svými spoluhráči.

Spoluhráč se nesmí nikdy ocitnout proti přesile soupeře. Hráči musejí za každou cenu chránit brankáře a ve vhodný moment případně sáhnout k odplatě.Obránci musejí soupeřovým útočníkům mimo jiné neustále znepříjemňovat jejich hru, důrazně je dohrávat, atakovat každého hráče uprostřed obranného území a blokovat střely.

Opakem je bezkontaktní hra, která se uplatňuje například v ženském fieldlakrosu nebo v soutěžích veteránů.

Když hráči neplní svou úlohu nebo nedodržují určený systém obrany, vede to k chybám a propadnutím. Trenéři musejí opakovaně připomínat dohodnutá pravidla a pokyny (pro útok i obranu) a nedisciplinovaní hráči musejí nést odpovědnost (obvykle zkrácení odehrané doby hráče).

Je třeba, aby se hráči naučili hrát s přehledem a rozvahou (herní inteligence), zejména když se dostanou pod tlak nebo do nesnází, a musejí být fyzicky i mentálně odolní. Pro obránce je zásadní udržet pozornost a koncentraci a „mluvit“! Hráči v obraně musejí předvídat a jejich komunikace musí být spolehlivá – tzn. je-li něco řečeno, lze se na to spolehnout – a včasná, aby měli spoluhráči čas vhodně zareagovat.

Po hráčích se požaduje bojovnost, důraz a agresivita, ovšem bez nedovolených zákroků. Tyto základní aspekty přístupu ke hře musejí hráči vykazovat po celé utkání či trénink. Jakmile poleví, musí za to nést odpovědnosti (během utkání nebo po něm, během tréninku). V některých situacích může trenér nedisciplinovaného hráče tzv. nechat sedět.

Chybou v obraně může být i špatná nebo žádná komunikace mezi dvěma obránci na míčové nebo bezmíčové straně (kterou běžný pozorovatel ani nepostřehne). Nejedná-li se o situaci, kdy protihráč zůstane v předbrankovém prostoru zcela volný, jeden obránce po propadnutí obvykle provede slajd „poslední záchrany“, kdy brání „napůl“ dva hráče a podle rozebrání hráčů a pokynů brankáře buď donutí hráče ke střele, nebo slajd nedokončí a jen naznačí.

Nejčastější chyby v útoku souvisejí s přihráváním a chytáním. I zde dochází během utkání k řadě drobných chyb při základním rotování nebo reagování na chybné pokrytí obránci.

Chyby jsou nevyhnutelné, v utkání ovšem většinou vítězí ten tým, který jich udělal méně.

Jakmile soupeř postupným útokem vstoupí do útočného území, vyspělý tým si jeho hráče rychle rozebere a snaží se je dostat pod tlak (ve snaze kontrolovat útočný čas) s vědomím, že každý obránce má za sebou pomoc. Jako první ze střídačky na hrací plochu obvykle vstupují nejrychlejší obránci, aby bránili úniky a zahájili presink, pokud je tak určeno. Právě tito hráči by měli soupeřovy hráče zachytávat již u jejich střídačky, tzn. má-li obrana dlouhé střídání, měli by po naskočení na hrací plochu prioritně směřovat k útočným dvířkům soupeře.Zbývající obránci se stahují do boxu, odkud si rozebírají protihráče a případně je presují.

Dolní obránce má hlavní odpovědnost za hlášení clon a dalších pokynů, které mohou hornímu obránci pomoci udržet se v nadstoupení.Horní obránce překonává clony a přistupuje ke střelcům, přičemž zavírá útočníkům cestu horem dovnitř. Při bránění silné strany vždy jeden obránce brání herní střed v okolí poloviny obranné poloviny a všichni tři bránící hráči na této straně komunikují a v maximální možné míře si automaticky přebírají clony.

Provede-li útočník náběh, „roll“ nebo naznačenou clonu směrem na branku, obránci jej následují a případně se přesunou na novou pozici ve „zdi“. Hraje-li tým „zeď“ na bezmíčové straně, prostřední obránce na silné straně nebo horní obránce na slabé straně odstoupí do pozice, kde může pomoci (tzv. pozice „hot“).

Přebírání lze rovněž využít při rozebírání ve snaze dosáhnout vyváženějšího spárování hráčů (viz špatné rozebrání). Pokyn k přebrání nejčastěji dává obránce bránící hráče, jenž se chystá postavit clonu (ideálně jednu nebo dvě sekundy před tím, než hráč clonu postaví), což obecně bývá dolní obránce ve „zdi“.

Nejlepší je clony přebírat tzv. do hloubky, kdy nejbližší obránce zavře volný prostor a čas, který se může otevřít nebezpečnému útočníkovi nahoře (projít horem).

Při přebírání clon do hloubky se obránci snadněji udržují v obranném nadstoupení a ve střeleckých koridorech a zároveň mohou zavírat pozice střelců a snadněji se jim dostat na ruce při bránění střel z dálky.

Přebírání do šířky se obecně uplatňuje na silné straně při zavírání slabého místa na polovině obranné poloviny, kde útočníci nejčastěji staví clony na míč se seběhnutím a kam přicházejí křižné přihrávky na střelu/přihrávku z první.

Pokud tým, který potřebuje míč, neodvolá brankáře (viz snaha o získání míče), hráč s míčem může jednoduše kroužit kolem jeho branky a nakonec před vypršením útočného času (nebo dostane-li se do problémů) míč odhodit do vzdálenějšího rohu. Pokud se trenér soupeře rozhodne na tuto situaci zareagovat odvoláním brankáře, vezme si při první příležitosti oddechový čas a do konce utkání bude tým uplatňovat celoplošný presink.

Další situací, kdy se uplatňuje „podržení“ míče, je, když se útočník s míčem nakrátko zastaví, aby před zahájením útočné kombinace počkal na dostřídávající spoluhráče (podmínkou ovšem je, že je k dispozici dostatek útočného času).

Podobně útočníci velmi pomohou obraně, když po sledu několika rychlých protiútoků po ztrátách míče nebo špatných střelách „podrží“ míč, tzn. maximálně prodlouží dobu, kdy jej mají v držení. Trenéři musejí takovou situaci rozpoznat a dát útočníkům pokyn, aby podrželi míč a nechali obranu odpočinout (např. když musela hrát přes střídání).

Nátlakovým hráčem může být i hráč, který se při protiútoku nebo ze střídačky snaží vyrovnat počet bránících hráčů při přečíslení (rychlý protiútok) soupeře. Při zformované obraně hráči na bezmíčové straně jen zřídka hrají nátlakově po celé hrací ploše, místo toho spíše vyčkávají v předbrankovém prostoru na útočníky, kteří do něj musejí pronikat (pozor na přepadnutí).

Hráče s míčem bránící hráč jen lehce jistí či jej jinak navnadí ke střele (která má obvykle nízké procento úspěšnosti). Jinou možností, kterou lze uplatnit podle situace (např. pohybuje se v blízkosti mantinelu nebo soupeři střídají), je tohoto hráče zdvojit.

Tento signál lze použít i v útočném území k upozornění, že zbývá méně než 5 sekund na střelu na branku. V takové situaci musejí útočící hráči vynaložit veškeré úsilí, aby obnovili útočný čas, přičemž ale musejí být připraveni splnit své herní úkoly při protiútoku.

Týmy se signálem obvykle vyčkávají na posledních 8 sekund hrací doby, což je stále dost času na jeho provedení, ale zároveň příliš málo na to, aby soupeř po případném zisku odraženého míče dokázal skórovat do prázdné branky.