Postřehový brankář využívá svoje reflexy a předvídavost a má dobře zvládnutou techniku lákaní do prostoru.Vždy je dobré mít druhého brankáře, který má odlišný styl (postřehový vs. poziční), pro případ, že se zahajujícímu brankáři nebude dařit. Soupeře může vystřídání brankářů zaskočit (jiný styl vyžaduje jinou volbu střel) a narušit plynulost jeho útočných herních činností, případně i zvrátit vývoj utkání.

Brankář potřebuje dostatečně dlouhou dobu na psychickou i fyzickou přípravu při volném a oficiálním rozcvičení.Při rozcvičování by spoluhráči měli respektovat jeho potřeby a první střely (nebo dokud kapitán nedá pokyn) mířit do něj. Trenéři by měli své brankáře v tomto ohledu chránit a zavést jednoduchá týmová pravidla. Hráči sice také potřebují „zahřát“ hole, ale sebedůvěra a připravenost u brankáře je důležitější než u ostatních hráčů (zejména u méně zkušeného brankáře, který se ještě plně nezbavil strachu z míče).

Hráči mají na přípravu svých holí celý týden, zatímco brankář má na procvičování manipulace s holí nepoměrně méně času.

Ve chvíli, kdy se míč dostane na křídelního hráče, brankář se přemístí k bližší tyči (zkontroluje jí rukou) tak, aby kolem tyče nemohla projít střela.

Dobrá orientace v prostoru a cit pro to, kde přesně stojí branka, jsou také důležité při přemísťování a získání klidu a jistoty v brankářském trojúhelníku.Když je míč na pozici střelce, brankář by neměl stát od brankové tyče dál než na dosah své volné paže.

Před střelou a po střele musí brankář vždy dbát na to, aby byl ve stabilním postoji, tělem maximálně zaplňoval branku a byl připraven se přemístit. Musí se snažit zůstat maximálně na nohou (maximální pokrytí branky), neustále sleduje míč a upravuje své postavení tak, aby byl proti hlavě hole hráče s míčem co největší plochou svého těla (viz pět standardních úhlů).

Brankářskou hůl drží ve své dominantní ruce (většinou pravá) těsně nad „chytem“. Dominantní rukou je v ideálním případě „střelecká paže“, tedy ta ruka, která by byla „horní“ při přihrávání (rychlejší přechodová fáze: kontrola odražených míčů -> hůl u hlavy při přihrávání -> provádění přihrávek). Hůl drží pevně přibližně na úrovni poloviny stehen, těsně u těla a mírně naléhá na násadu. Hlava je přibližně 10 až 15 cm před dolní končetinou a přesouvá se spolu s brankářem.

Násada hole prochází mezi tělem a loketní jamkou, která slouží jako páka usnadňující pohyb hole. Zbývající část násady vyčnívá za ramenem.

Volná paže je mírně pokrčená v lokti s rukou položenou hřbetem za bok, čímž vzniká trojúhelník, který pokrývá prostor kolem paží a střely spodem z perimetru.

Výše je obecně popsán základní brankářský postoj, s nímž se pojí nejvíce zlozvyků brankářů.

Když se brankář přemísťuje podle pohybu míče, může zmenšovat střelecký úhel povystoupením z branky, dokud se hráč s míčem pohybuje na perimetru, přičemž vždy udržuje pánev směrem k míči. Ocitne-li se hráč volný v předbrankovém prostoru, brankář se stáhne zpět na brankovou čáru a maximálně zvětší svůj objem a zaplní branku.

Všechny střely, které jdou do vesty, by měl brankář díky mírnému prohnutí horní části těla tlumit pod sebe.

Kromě standardních úhlů a nutnosti být neustále čelem (plochou těla) k hráči s míčem musí brankář také vnímat bod vypuštění. Bodů vypuštění je nekonečně mnoho a navíc je třeba si také dávat pozor na naznačení střely. Brankáři proto obvykle sledují hůl a přemísťují se spíše s ohledem na to, kterou rukou hráč s míčem hraje (viz „oči lakrosky“), zejména pokud hráč před střelou signalizuje svůj záměr nebo není v pohybu (např. útok bez výraznějšího pohybu míče).

Brankář se pohybuje pomocí úkroků, kromě situací, kdy míč přechází diagonálně ze strany hrací plochy na stranu (na perimetru nebo na brankovišti).V takových nouzových situacích může provést zakročení před brankou, kdy současně rychle švihne holí do prostoru, aby zastavil střelu z první. Při zákrocích proti střelám z rychlých křižných přihrávek se uplatní rychlé nohy a předvídavost.

Při účinném pohybu míče v útočném území se brankář v souladu s tím, jak míč prochází jednotlivými standardními útočnými pozicemi, přemísťuje v tzv. brankářském trojúhelníku a upravuje své postavení podle příslušného bodu vypuštění potenciálně nebezpečných hráčů.Je-li pohyb míče opravdu rychlý, musí brankář někdy předvést „akrobatické“ zákroky a pak je třeba, aby se vždy co nejrychleji vrátil do brankářského postoje, neustále sledoval míč a pokrýval úhly. Také v případě odražených míčů a rychlých přihrávek musí reagovat rychle a efektivně.

Brankář by měl pravidelně procvičovat co nejrychlejší přemísťování mezi standardními pěti úhly s přenášením váhy z jedné nohy na druhou (svalová paměť) a současně si prohlubovat orientaci v prostoru brankoviště a branky (viz brankářský trojúhelník). Velká většina zákroků vychází z pozičního postavení (viz koncentrace) a jen asi čtvrtina je výsledkem reakcí brankáře (zákroky rukavicí, nohama, lákání do prostoru atd.).

Když brankář ztratí přehled o svém postavení vůči brance, může si rukou nahmátnout tyč, případně se zorientovat podle jiného význačného bodu v hale, který si identifikoval při rozcvičování.

Při přemísťování kopírujícím pohyb hráče s míčem obvykle dostačují krátké úkroky, zatímco při pohybu míče přihrávkami mohou být potřebné delší úkroky v závislosti na délce a směru přihrávky.

Při diagonálních přihrávkách z perimetru nebo u brankoviště brankář uplatní zakročení ke vzdálenější tyči, přičemž švihne holí do prostoru ve snaze zastavit střelu z první (polorozklek).

Čím je míč dále od brankáře, tím výše může brankář vystoupit proti střelci.Musí ale dbát na to, aby nevystoupil příliš vysoko, zejména při oslabení, kdy hrozí vyšší riziko rychlých přihrávek za obranu na střelu z první.

Komunikace brankáře musí být stručná, spolehlivá (důvěra), hlasitá, pozitivní (většinou) a povzbuzující (podpora týmového ducha a hrdosti).

Brankář musí umět předvídat činnosti soupeře nejlépe ze všech hráčů a musí umět upozornit obránce, pokud nejsou správně ve svých pozicích nebo když je míč volný.

Hráči musejí brankářovy pokyny vnímat a řídit se jimi!

Stejně jako hráči musejí dohrávat hráče, musí brankář tzv. dohrávat zákrok, tj. sledovat míč po celou dobu, dokud jej nemá v chráničích; kromě toho kontroluje odrazy a přemísťuje se do správného úhlu. Toto jsou nejdůležitější návyky spojené s postem brankáře.

Jakmile do předbrankového prostoru pronikne hráč s míčem, brankář musí zaostřit svou pozornost na jeho hůl a bedlivě vnímat řeč jeho těla.

Trenéři a spoluhráči by měli být vnímaví vůči náladám brankáře a při komunikaci s ním by měli být maximálně pozitivní (trenér by měl dodržovat zásadu pěti pochval na jednu negativní výtku), aby udrželi jeho sebedůvěru na vysoké úrovni.

Úspěšný brankář musí umět rychle zapomínat, musí být schopen se rychle „otřepat“ (viz optimální aktivační úroveň), musí umět ovládat své emoce a soustředit se na rozvíjení dobrých návyků. Obdržené branky jej nesmějí odrazovat od další práce. V lakrosu branky prostě padají. Ovšem stejně důležité jako to, kolik branek padne, je načasování úspěšných zákroků. V některých utkáních jakoby ani obrany nebyly a úspěšný zákrok v pravý čas pak má cenu zlata. Brankář, který umí v takových klíčových situacích tým podržet, je cennější než brankář, jehož výkonnost je nekonzistentní.

Všichni hráči od svého brankáře očekávají, že jim dá šanci v utkání zvítězit. Brankář není za porážku nikdy odpovědný sám. Aby brankář dal svému týmu tu nejlepší šanci na vítězství, musí být proaktivní, musí umět komunikovat (viz komunikace brankáře) a musí dobře rozumět hře. Kromě toho musí mít zvládnutý dobrý výběr pozic a umět řídit postavení bránících hráčů tak, aby společně co nejlépe eliminovali brankové příležitosti soupeře.

Trénink brankáře by se měl co nejvíce podobat reálným herním situacím. Při cvičeních by měl vnímat jako nebezpečného každého jednotlivého hráče provádějícího cvičení a od spoluhráčů vždy očekávat, že chtějí dát gól (připravenost). Při cvičeních s obranou musí s bránícími hráči komunikovat stejně jako při utkání (hlasitě, jasně, stručně).Znakem dobrého brankáře je konzistentní výkonnost. Ta je nepochybně výsledkem vysokých nároků na koncentraci a nasazení, jež jsou spojeny s nutností být neustále pozorný a připravený (pozornost klesá s únavou).

Když hráč s míčem před brankou přeběhne podélnou osu hrací plochy, připravuje se o možnost k účinné střele na původní vzdálenou stranu.V takové situaci brankář zůstává těsně u (původně) vzdálené tyče (orientace v prostoru) a tento prostor neuvolní, ledaže si je absolutně jistý, že hráč s míčem vystřelí na původní krátkou stranu.U vyspělých hráčů musí brankář také počítat s možnou zadovkou nebo twisterem.

Aby brankář dokázal zvážit všechny tyto faktory ve zlomku sekundy, musí se umět plně koncentrovat na výkon, musí dobře rozumět hře a musí umět číst svého soupeře. Brankáři by měli sledovat a studovat útočníky soupeře a měli by umět rozpoznat jejich sklony a herní vzorce při střelbě (střelecký rejstřík), body vypuštění a řeč těla.

Současně nelze podceňovat význam dobrého zraku, protože právě díky sledování míče, doplněným o vnímání pohybu těla, ramene a hlavy, dokážou brankáři odolat naznačení střely. Když hráč s míčem pronikne do prostoru, odkud může vyslat účinnou střelu, brankář sleduje hlavu jeho hole a cvičí se v tom, aby před tím, než zareaguje pohybem, zrakem zachytil míč vycházející z výpletu. Důležitá je trpělivost a schopnost „vystát“ naznačení.

Vedle schopnosti neustále sledovat míč patří mezi klíčové dovednosti brankáře i umění rychlého a účinného přemísťování mezi pěti standardními úhly.Míč se může pohybovat zcela libovolně, takže brankář musí být schopen se přemístit dostatečně rychle tak, aby byl největší plochou těla proti jakémukoliv úhlu. To je náročné zejména v případě křižných přihrávek na střelu z první.

Někdy je hra natolik rychlá, že brankáři nezbývá nic jiného než se zakročením dostat zpátky k delší tyči a švihnutím hole do nepokrytého prostoru se pokusit zabránit skórování. Při zákroku proti očekávané střele z první z křižné přihrávky by se měl brankář snažit zůstat na nohách a neprovádět polorozklek, aby v případě, že hráč z první nevystřelí, byl schopen se vrátit do postavení.

Brankář by si měl dávat pozor, aby nevystoupil příliš vysoko, protože tím odkrývá možnost pro skórování střelou z první ze střílené křižné přihrávky (zdálky) nebo po naznačení spodem a následné střele zblízka.

Brankář musí jít proti míči tělem, což platí zejména u střel o zem (účinnost takových střel se tím výrazně snižuje). Jedinou výjimkou je hra v oslabení, kdy se brankář může rozhodnout hrát buď postřehově, takže se zasune více do branky a obránci vyvíjejí větší tlak na střelce, čímž lákají křídla ke střelám, anebo naopak pozičně, kdy zmenšuje úhly střelcům, zatímco obránci zavírají křídelní hráče.

Poziční brankář, který umí zmenšovat úhly, je obvykle úspěšnější při zónové obraně box, zatímco postřehový brankář preferuje diamant.

Při tomto zákroku nesmí nohu zvednout ze země a musí ji vykopnout proti míči. Střely spodem lze také krýt polorozklekem, byť se spíše upřednostňuje poziční styl.

Poloha volné paže je věcí osobní preference a závisí na situaci, což si brankář postupem času dobře osvojí. Brankář se musí naučit volnou paži aktivně používat a mít ji volně a připravenou k zákroku při očekávané střele z perimetru do spodního rohu na straně volné ruky.

Je také možné držet paži mírně ohnutou v lokti a opřenou o bok, kdy s tělem vytváří trojúhelník.

Při přemísťování úkroky, ať už na stranu hole, nebo na stranu volné ruky, se musí tělo, dolní končetina a hůl pohybovat společně jako jedno těleso.

Dalším zákrokem holí je tzv. švihnutí za zády, kdy brankář cítí, že se míč odrazí u jeho nohou, takže udělá krok vpřed a švihne holí v jedné ruce za zády.

Obránci musejí vynaložit maximální úsilí, aby zabránili střelám zblízka. Stejně tak i brankář musí hrát aktivní roli a komunikovat s nimi, aby nedovolili protihráčům se uvolnit v předbrankovém prostoru (viz komunikace brankáře).

Ocitne-li se v předbrankovém prostoru volný hráč s míčem, musí brankář periferním viděním sledovat hlavu jeho hole (viz chytání při naznačení) a uplatnit spíše boční pohyb úkroky než se jen tzv. zvětšit.

Brankář drží svou volnou paži těsně u těla a následně ji vytrčí do prostoru, když se v očekávání střely vyklání do strany nebo jde do polorozkleku. Těmito pohyby brankář obvykle reaguje proti střele zblízka z primárního střeleckého prostoru.