Glosář – přechodové herní činnosti a kombinace (viz Rozbor herních činností)
- Provedení face-off (viz Herní cvičení č. 22): Podle situace a kvality soupeřova hráče na face-off mají týmy při face-off obvykle dva hráče v obranném a dva hráče v útočném území. Hráč na face-off by si měl dát pozor, aby neumožnil soupeři dostat se přímo z face-off do rychlého útoku; pokud face-off prohraje, měl by se okamžitě snažit bránit soupeřova hráče na face-off (stíhat ho a případně použít trail check).
Jestliže tým po vyhraném face-off opakovaně posílá míč do stejného prostoru hrací plochy, měl by soupeř zareagovat a daný prostor pokrýt více hráči či taktičtěji. Jednou možností je postavit na čáře území dva hráče k sobě. Jakmile jsou hráči připraveni na face-off (pokyn „set“), rozhodčí zahájí hru. Rozhodčí mívá určitý rytmus pokynů při face-off (dolů, set a zahájení hry). Po zahájení hry obvykle probíhá souboj o míč (viz skrumáž).Při face-off se uplatní dovednosti jako předvídavost a rychlé ruce. Pohne-li se hráč po pokynu „set“ dříve, než rozhodčí zahájí hru, je jeho tým potrestán ztrátou míče.
Soupeře vybíhajícího z čáry území obvykle stačí krátce seknout do rukavic, lehce zatáhnout nebo mírně atakovat tělem, abyste získali drobný náskok. I zde je ovšem třeba dbát na to, aby hráč nepřekročil čáru dřív, než je zahájena hra, jinak je jeho tým potrestán ztrátou míče. Hráči musejí míč sebrat nebo jej jakkoliv udržet ve hře pro spoluhráče. Při tom komunikují, odstavují protihráče, atakují je tělem, stavějí clony nebo se nabízejí na přihrávku.
Je třeba si dávat pozor na rychlé střídání, kdy se hráč záměrně pohybuje v blízkosti obranných dvířek střídačky, aby při získání míče rychlým vystřídáním vyslal útočníka (dlouhé střídání) do útoku. Pro úspěch na face-off je důležité znát pozice soupeřových hráčů a mít přehled o situaci. Pokud tým prohrává o několik branek, může při face-off do útočného území postavit tři hráče, většinou ofenzivní typy. Vždy je ale třeba vědět, kdo stojí proti vám.
Hráči v obranném území drží linii a nesmějí za sebe pustit žádného hráče soupeře (viz odpovědnost). Každý z hráčů na hrací ploše obecně odpovídá za eliminování rychlého útoku. Branka obdržená přímo z face-off má na psychiku týmu negativní dopad. Je-li druhý tým tzv. „na koni“, je někdy lepší se na face-off úmyslně pohnout před zahájením hry, aby se spoluhráči stáhli a zformovali obranu.
Při pokusu o založení rychlého útoku z face-off se hráč po získání volného míče podívá nejdříve na vzdálenou stranu dopředu, zda je šance na přihrávku do volného prostoru. Má-li tým špičkového hráče na face-off, případně pokud prohrává v závěru utkání o několik branek, může zkusit při face-off postavit dva útočné specialisty až k soupeřově brance. Tato útočná taktika donutí obránce soupeře pokrývat tyto útočníky hluboko v obranném území, čímž se otevře prostor a čas pro hráče na face-off, aby míč sám sebral a využil případné příležitosti k rychlému útoku.
- Předvídavost/anticipace: Vlastnost, kterou hráči budují a rozvíjejí zkušeností, ale i dobrou znalostí soupeře a adaptací. Hráčům pomáhá číst konkrétní situace a včas a správně na ně reagovat (načasování). Včasné předvídání pomáhá v obraně, útoku i při přechodu, kdy lze občas podle situace zariskovat a urychlit střídání. Boxlakros je obecně hra, při které se uplatňuje rychlost, hbité reakce a předvídavost.
- Volný míč (viz Rozbor herních činností – volný míč): Volný míč je označení časté situace, kdy míč na hrací ploše není v držení žádného týmu (kutálí se, skáče nebo se odrazil od hrazení či brankáře).
Probíhá-li souboj o volný míč, žádný z hráčů by neměl být nečinný. Všichni na hrací ploše by měli být aktivně zapojeni do hry a připraveni reagovat, ať už nabízením se na přihrávku nebo rychlým vystřídáním, je-li málo pravděpodobné, že tým míč získá.
V obraně a v neutrálním území by první hráčovou reakcí po získání volného míče mělo být uvolnění se z tlaku, ideálně pohybem vpřed, nikoliv vzad (k vlastní brance). Neodhazujte míč, pokud to není skutečně naprosto nezbytné (a to je opravdu málokdy).
Po získání volného míče je první prioritou jeho krytí. Zkušení hráči se mohou pokusit obejít soupeře jeden na jednoho ve volném poli a založit rychlý protiútok.
sbírání volných míčů se uplatňuje herní inteligence a schopnost předvídat výšku a úhel odrazu od hrazení či hrací plochy.
- Urychlení střídání/skrytí úmyslu: Trenéři týmu, který v závěru utkání (a někdy i dříve) prohrává o několik branek, obvykle dají horním obráncům na bezmíčové straně pokyn, aby tzv. urychlili střídání při přechodu, tzn. vybíhali z obranného území dříve (než jejich tým získá míč do držení) ve snaze umožnit založení rychlého útoku. Podobně horní obránce na míčové straně by měl ihned po atakování střelce vyrazit do rychlého útoku, zatímco zbývající hráči se snaží sebrat volný míč a okamžitě jej nahrát do běhu. Tam, kde by se obránci za normálních okolností po střele snažili soupeře odstavit, zde místo toho vyběhnou plnou rychlostí od svého hráče na střídačku nebo směrem k druhé brance do úniku či pro dlouhou přihrávku.
Podstatou skrytí úmyslu je obecně předvídavost a schopnost číst řeč těla soupeře a využít jeho nedůslednosti nebo zvyků.Když například soupeřův útočník zůstane v obraně a je zjevné, že chce střídat, může přechodový hráč naznačit střídání a poté, pokud útočník vystřídá příliš brzy a on zůstane nebráněný, využít situace k úniku.
Podobně lze zakrytí úmyslu účinně využít při slajdování.Když se útočník zcela zjevně pokouší jít jeden na jednoho na branku, může obránce vyslajdovat dříve než obvykle. Je však nutné dobře předvídat a svůj záměr skrýt (pozor na přesun okolo a zpětnou přihrávku útočníka.
- Vracet se (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Po střele se všichni ostatní hráči v útoku vracejí na střídačku nebo do obranného území, aby bránili protiútok. Hráči nesmějí zůstat bez pohybu, sledovat střelu a čekat, až se k nim míč odrazí. Minimálně musejí odtláčením zpomalit obránce, kteří se snaží zapojit do rychlého útoku.
Pokud tým nehraje presink se hráči nesnaží sebrat volný míč, měli by co nejrychleji směřovat na střídačku.Při tréninku by cvičení nemělo nikdy začínat po střele. Hráči by si měli naopak navyknout reagovat na střelu (trenéři by měli tuto taktickou zásadu hráčům neustále vštěpovat) a naučit se úspěšně rozhodovat, zda za odraženým míčem půjdou či nikoliv.
- Střídání v pravém úhlu (viz Cvičení přechodové fáze č. 6A): Nezkracujte si cestu. Při přechodu z obrany po získání míče je důležité, aby si poslední a zajišťovací obránci navykli střídat do obranných dvířek v pravém úhlu od středního koridoru na střídací straně.
Tímto způsobem si obrana v případě náhlé ztráty míče a následného protiútoku udrží dobrou pozici.Dva obránci, kteří jsou nejblíže ke střídačce, by ovšem měli na střídačku směřovat co nejrychleji a po co nejkratší dráze, aby pomohli útoku (viz asistence střídajícího hráče).
- Naznačení střídání: Když se například útočník zapomene v obraně (v systému obrana-útok) a je zjevné, že chce střídat, může přechodový obranný hráč naznačit střídání a poté, zůstane-li nebráněný, využít situace k úniku (dobrý přechodový specialista je nepředvídatelný). Útočník (nebo unavený obránce po neúspěšném rychlém útoku) chce odejít na střídačku při první příležitosti (instinktivně urychlí střídání) a zanedbá tak své herní úkoly (viz rozebrat hráče).
Naznačení střídání lze také využít při nátlakové hře soupeře např. v závěru utkání, kdy se jeho hráči snaží zdvojovat. Hráč pod tlakem může střídat obrannými dvířky, zatímco útočnými dvířky vyběhne jiný hráč, případně naopak. Cílem je uvolnit spoluhráče, aby se mohl nabídnout na přihrávku.
- Ztráta míče (viz Cvičení přechodové fáze č. 8B): Ztráta míče je situace, kdy tým ztratí míč v držení následkem fyzického kontaktu, odebrání míče, zachycení přihrávky soupeřem nebo akce s nízkým procentem úspěšnosti bez porušení pravidel hry, případně ztratí míč nevynuceně (špatná přihrávka, nechycená přihrávka).
Ztráty míče by hráči měli přirozeně vnímat jako něco zcela nežádoucího a měli by se snažit jim maximálně předcházet. Ztráta míče ve svém důsledku znamená ztrátu brankové příležitosti, zjednodušuje soupeři přechodovou fázi, přináší mu brankové příležitosti a často také vede k vyloučením, protože hráči mají tendenci reagovat po chybě iracionálně.
- Ztráta držení míče: Tým může držení míče ztratit v důsledku porušení pravidla o útočném času, nedovolené clony (pohyblivá clona, pohyb paží), hry v brankovišti, bránění ve hře bez vyloučení, zahrání míče na obrannou polovinu, porušení pravidla 10 sekund, odtláčení volnou rukou nebo nedovoleného postupu při face-off. Po ztrátě míče soupeře by se hráči měli vždy snažit co nejdříve zahájit přechod.
- Přechod: Situace po změně držení míče, kdy se tým, který míč získal, snaží míč rychlým nebo postupným útokem vynést do obranného území soupeře.
Při rychlém útoku je důležité, aby si hráči mezi sebou udržovali dostatečné odstupy. Při přechodu dopředu je prioritou číslo jedna neztratit míč. Hráč nesmí přihrávat zbrkle ve snaze založit rychlý útok, protože pak hrozí ztráta míče.
Do určité míry je ale nutné ztráty míče očekávat, má-li si tým v přechodové fázi vytvořit vyložené brankové příležitosti. V oslabení nebo v závěru utkání, kdy tým vede, je ovšem ztráta míče při přechodu nepřijatelná a hráči by za to měli nést odpovědnost.
- Systém přechodu/přechodové herní kombinace (viz Herní kombinace): Systém přechodu je strategie střídání hráčů na hrací ploše s hráči na střídačce, která vždy vychází ze standardní rozehrávky nebo bránění protiútoku. Různé systémy/herní kombinace se opírají o různé taktické zásady (styly), které víceméně přispívají ke schopnosti týmu realizovat rychlé útoky nebo naopak rychlé útoky neutralizovat a zpomalit (viz koridory a odstup).
Skladba týmu do značné míry ovlivňuje to, jaký systém tým hraje. Trenéři volí systém, který podle jejich názoru nejlépe vyhovuje silným stránkám a dovednostem jejich hráčů a který je vhodný s ohledem na silné stránky a slabiny soupeře. Exceluje-li tým například při zformovaném útoku, ale jeho obránci nejsou příliš dobří v přechodové fázi, bude nejvhodnější hrát systém obrana-útok. Na druhou stranu převažují-li v týmu „atleti“, ale chybí kvalitní útoční specialisté, bude vhodnější dvoufázový systém nebo systém 4-10-4.
Tým by měl vždy zvážit, zda se mu vyplatí mít přechodové specialisty, protože hráči zvyklí na dvoufázový systém dokážou velmi úspěšně eliminovat případné protiútoky soupeře. V některých fázích utkání (obvykle podle toho, zda má dlouhé střídání) se může tým dokonce rozhodnout uplatňovat celoplošný presink ve snaze diktovat tempo hry či změnit dynamiku utkání. Tento způsob hry vyžaduje velmi dobrou fyzickou i mentální připravenost, protože průměrná délka střídání se může až zdvojnásobit z obvyklých třiceti až na šedesát sekund. Podle uplatňovaných herních systémů je třeba rovněž upravit tréninkové schéma během sezóny.
Chce-li tým uplatňovat účinný systém přechodu, nesmí podcenit důležitost kvalitního brankáře, který je schopen likvidovat střely z pohybu a má kvalitní rozehrávku. Jednoduchým ukazatelem účinnosti konkrétního systému přechodu je statistika branek vstřelených při přechodové fázi a branek obdržených z přechodové fáze.
- Přechodový hráč/přechodový specialista/univerzál/transition: V ideálním případě by všichni obranní hráči v týmu měli být schopni přenést míč do útočného území bezpečně a bez zbytečné ztráty útočného času a při hře s míčem dělat dobrá rozhodnutí. Při rozhodování o tom, zda zůstanou na hrací ploše, nebo zda vystřídají, by měli přechodoví hráči vycházet z vlastní zralé úvahy a přehledu o situaci.
Trvá-li bezpečné přenesení míče do útočného území dlouho, takže z útočného času zbývá 16 či méně sekund, je obvykle lepší, aby přechodový hráč zůstal v útoku, protože jeho střídání by tým připravilo o další sekundy. Ponechání přechodového hráče ve hře také může ulevit útoku – většina týmů, které uplatňují systém obrana-útok, má v utkání 6 až 8 útočníků.
Jsou-li v obraně nosiči, měli by po získání volného míče naběhnout do volných prostorů nebo přihrát nabízejícímu se spoluhráči a jít co nejrychleji vystřídat.Jestliže se v útočném území ocitne hráč, který se zaměřuje jen na obranu, měl by se minimálně snažit být neustále v pohybu a stavět clony.
Tým někdy přesune do obrany útočného specialistu s pokynem, aby hrál co nejvýše a využil každé příležitosti k úniku. Tuto taktiku lze rovněž uplatnit, potřebuje-li tým šetřit čas v oslabení – druhý horní obránce se pak stahuje do středu, aby zformoval trojúhelník pro případ, že soupeř únik zachytí.Hráč na této pozici musí být rychlý běžec s vynikající technikou hole (dobré ruce), který má dobře zvládnutou střelbu z pohybu.
Přechodoví hráči jsou obvykle nejlepšími atlety v týmu, kteří dokážou několikrát přeběhnout celou hrací plochu bez zjevné únavy. I když k úniku nakonec nedojde, rychlý přesun těchto hráčů dopředu získá útočníkům cenné sekundy útočného času navíc. Některé týmy, které mají v týmu dostatečný počet fyzicky zdatných hráčů, uplatňují systém 4-10-4 (útok/přechod/obrana). Tento systém se ale používá jen zřídka, například pouze v jedné periodě v případě, že soupeř v přechodové fázi dominuje.
V systému obrana-útok, jenž se ve vrcholovém lakrosu uplatňuje nejčastěji, se mohou obránci rozhodnout zůstat na hrací ploše, mají-li možnost zahájit přechodovou fázi. Důležité je umět rozpoznat příležitost k rychlému útoku. Pokud se ale taková možnost nenaskytne, zanesení míče do hloubky útočného území obvykle přinutí útočníky soupeře, aby místo střídání zůstali na hrací ploše a pokryli protiútok (ideálně připravená situace k zahrání izolace). Podobně když se útočník soupeře chystá vystřídat v okamžiku, kdy chce střídat přechodový hráč, může přechodový hráč naznačit střídání, tím se uvolnit a (když útočník urychlí střídání) naběhnout do středu.
Při bránění protiútoku je někdy nutné, aby se do obrany přesunuli útočníci.Hráč, který je v útočné fázi nejblíže ke své brance („poslední“), nesmí jít střídat, pokud by tím soupeři otevřel možnost k založení rychlého útoku (viz odpovědnost).Největší díl odpovědnosti obvykle spočívá na hráči na vzdálené straně, který je od střídačky příliš daleko, takže jeho střídání by nepřímo mohlo vést k rychlému útoku.Zůstane-li útočník v obraně, je nejlepší, aby hrál dolního obránce. Na této pozici se nemůže stát snadnou obětí clon a situaci vidí před sebou (rovněž se mu zde lépe pomáhá).
- Pravidlo 16 sekund: Při postupném útoku by v okamžiku přenesení míče z obranného území do zformovaného útoku v útočném území mělo zbývat přibližně 16 až 20 sekund útočného času. Zbývá-li po přenesení míče méně než 16 sekund útočného času, platí obvykle taktická zásada, podle které obránce nebo přechodový hráč zůstává v útoku (nehledě na uplatňovaný systém přechodu).
Doba, kterou by hráči trvalo, než dosáhne střídačky, plus doba, kterou by střídající útočník potřeboval, aby se dostal do hry, by znamenala, že by útočné držení míče bylo zcela neefektivní. I „pánvičkář“ v systému obrana-útok by měl být schopen minimálně stavět účinné clony a rotovat skrz soupeřovu obranu.
- Sprint na střídačku (viz Kardio cvičení č. 3): Při střídání ze hry i do hry by hráči měli vždy vyvinout maximální rychlost, aby tím pomohli založit nebo naopak ubránit rychlý útok (viz asistence střídajícího hráče). Hráči by měli běhat naplno většinu času na hřišti, jinak by měli jít co nejdříve střídat.
- Zanést míč hluboko (viz Cvičení přechodové fáze č. 1B): Při přechodu z obrany do útoku by hráči měli zanést míč co nejhlouběji do útočného území, až na úroveň čáry území, pokud nejsou pod tlakem. Tím donutí obránce soupeře otočit hlavy a umožní čtvrtému a někdy i pátému hráči nabíhajícímu ze střídačky (jako poslední hráč) se uvolnit bez míče z prostoru za těžištěm hry (tzv. druhá vlna).
Důležité je, aby přechodoví hráči nevynášeli míč po střídací straně a aby hráči, kteří jsou nejblíže ke střídačce, rychle střídali, aby nastupující hráči byli na hrací ploše dřív než soupeř.
Pokud takto nevznikne přečíslení, přechodoví obránci opustí útočné území, předají míč spoluhráčům a jdou vystřídat
.
- Zůstat (v obraně/útoku)/zapomenout se/nachytat se (viz Herní kombinace): Útočníkům i obráncům se někdy stane, že se v určitých okamžicích utkání tzv. zapomenou na hrací ploše, případně jsou situací donuceni tam zůstat přes střídání. V obranné fázi to značí situaci, kdy obránce zůstane na hrací ploše několik „otočení“ času (a tedy se unaví), ale může to rovněž znamenat, že „zírá“ na míč či jde po holi nebo že soupeř odhalí jeho skrytý úmysl. I útočníkům se může stát, že zůstanou na hrací ploše – to když obránci zanesou míč hluboko a donutí je zůstat na hrací ploše kvůli pokrytí protiútoku. Když v obraně zůstane útočník, soupeřovi útočníci by měli mít přehled o situaci a měli by toho dokázat využít. Proti takovému hráči (který je v obraně relativně méně zkušený) mohou sehrát izolaci nebo clony na míč se sbíháním.
Zůstane-li v obraně útočný specialista, ostatní zkušenější obránci jej navedou, aby zaujal pozici dolního obránce, kde jej nelze snadno odclonit a kde vidí celou situaci před sebou. Hráči na této pozici může také nejbližší nebo prostřední obránce snadněji pomoci. Útočník v takové situaci má jeden hlavní úkol: nenechat se obejít spodem.Je-li čas, lze si hráče rozebrat tak, aby bránící útočník bránil vhodného hráče, kterého dokáže ubránit. Pak je nutné, aby jej důsledně bránil všude (osobní obrana).Jestliže si obrana hráče soupeře rozebere špatně, musí bránící útočník zabránit tomu, aby jeho hráč dostal míč (přední clonění atd.). Ostatní obránci si musejí být situace vědomi a být připraveni pomoci.
Útočník, který zůstane v obraně, musí k situaci přistoupit odpovědně a soustředěně a svůj úkol musí odvést s plným nasazením. Zároveň ale nesmí přecenit své schopnosti. Není nutné, aby se snažil soupeři odebrat míč. Stačí, když bude dobře pozičně bránit a myslet spíše na jištění.
- Rozehrávka/založení útoku/„clear“ (viz Cvičení přechodové fáze č. 5A): Rozehrávka neboli založení útoku je přechodová herní kombinace, jejímž cílem je bezpečný a účinný přenos míče z obranného území.
Každý hráč má určený soubor herních úkolů, co se týče postavení, směru pohybu a herních činností po zákroku brankáře nebo po soupeřově ztrátě míče, za jejichž plnění je odpovědný.
Po soupeřově střele na branku nebo po sebrání odraženého míče obráncem či brankářem zbývající obránci zaujmou postavení pro založení útoku podle své aktuální pozice na hrací ploše.
- Individuální presink/„riding”: Individuální presink neboli „riding“ je snaha útočníka zbrzdit po ztrátě držení míče v útočném území rozehrávku soupeře a připravit ho o útočný čas. Je-li šance odebrat soupeři míč, může se o to pokusit, avšak pokud to nevyjde, musí jít okamžitě maximální rychlostí střídat (viz nedůsledný presink).
- Postupný útok/„slow-break“ (viz Cvičení přechodové fáze č. 3C): Způsob přechodu v situacích, kdy nelze provést rychlý útok a oba týmy mají na hrací ploše stejný počet hráčů.
V takové situaci by se přechodový hráč neměl snažit zakončit za každou cenu. Hru by měl naopak zklidnit a předat míč střídajícím útočníkům, aby zakončili ze zformovaného útoku (5 na 5).
- Nabízet se na přihrávku (viz Cvičení sbírání č. 9): Hráč pomáhá snížit tlak na spoluhráče, jenž nese míč, tím, že plnou rychlostí nabíhá do volného prostoru jeho směrem (obvykle směrem ke své brance). Tato pomoc je obvykle žádoucí u první přihrávky od brankáře nebo obránce při zahájení přechodu.
- Véčko/nabíhat do véčka (viz Cvičení přechodové fáze č. 1B): Vyběhnutí vpřed plnou rychlostí, následované prudkou změnou směru o 180° k vlastní brance ve snaze se uvolnit a nabídnout na přihrávku. Klíčový hráč standardní rozehrávky musí buď jít střídat, nebo udělat „véčko“, aby pomohl brankáři při rozehrávce.
- V páru/nabíhat „s někým“ (viz Cvičení přechodové fáze č. 6D): Přechodový hráč by při přechodu dopředu nikdy neměl zůstat osamocený. Spoluhráči by se měli vždy snažit změnit postupný útok na rychlý útok nebo jej jednoduše zajišťovat a nabízet se mu na úlevovou přihrávku.
Při postupném útoku se soupeř obvykle snaží vytvářet tlak (zejména má-li krátké střídání). Obránci se proto musejí vzájemně podporovat, dokud není míč bezpečně přenesen do útočného území.U osamoceného hráče vždy hrozí, že jej soupeř zdvojí.
- Presink v neutrálním území (viz Herní kombinace): Při bránění postupného útoku je vhodné uplatňovat presink v neutrálním území, a poté se případně na pokyn trenéra nebo spoluhráče stáhnout a vrátit se na pozice. Dobrým presinkem lze zpomalit soupeřův postup (připravit soupeře o útočný čas) v útoku nebo jej donutit ke ztrátě míče.
Tato taktika je účinná především v NLL (a rovněž v českých soutěžích), kde platí pravidlo o středové čáře (podobně jako čára území podle kanadských pravidel) – je-li hráč s míčem vytlačen přes středovou čáru zpět na obrannou polovinu, jeho tým ztrácí míč.
- Rychlý útok/přečíslení/„fast break“ (viz Herní kombinace a Cvičení přechodové fáze č. 8A): Přečíslení (o jednoho nebo více hráčů) v přechodové fázi, kdy se hráči (většinou obránci) pohybují plnou rychlostí v příslušných koridorech směrem k soupeřově brance obvykle proti nejméně jednomu útočníkovi, který se snaží protiútok pokrýt.
Při rychlém útoku je cílem – zjednodušeně řečeno – udělat z přečíslení 4 na 3 přečíslení 3 na 2, pak 2 na 1 a nakonec se dostat do úniku, ledaže se předtím naskytne příležitost k účinné střele z primárního střeleckého prostoru.
Hráči by se měli co nejdříve přesunout na svou stranu hrací plochy. Při rychlém útoku směřují přihrávky do hloubky (na rozdíl od přihrávek do šířky), dokud se míč nedostane do primárního střeleckého prostoru. Je třeba se vyhnout riskantním přihrávkám. Rychlý útok má nejčastěji formu 3 na 2. Základní taktickou zásadou v takové situaci je dostat míč co nejdříve na hráče uprostřed, zatímco se hráči v postranních koridorech pohybují maximální rychlostí vpřed.
Do probíhajícího rychlého útoku se čtvrtý a pátý hráč již nemusí zapojovat, aby například přečíslení 3 na 2 doplnili na 4 na 2. Naopak, jako poslední hráči zůstávají v neutrálním území (nestřídají), aby případně pokryli protiútok či sebrali volný míč (zajišťování).
Hráči se pohybují plnou rychlostí a snaží se dostat míč dopředu. Soupeř se obvykle snaží vyrovnat poměr sil a změnit situaci na tzv. rychlý útok pod tlakem. Má-li útočící tým dostatek času, je někdy výhodnější zpomalit, aby si hráči vytvořili dostatečné odstupy.
Dobrý hráč dokáže rozpoznat, jaká herní činnost je nejvýhodnější i v jiných situacích, například ve skrumáži nebo při bránění, kdy se s úspěšně rozhodne zdvojit soupeře při postupném útoku.
- Rozebrat hráče/mít přehled (viz Cvičení přechodové fáze č. 8C): Obecně se jedná o snahu vyhodnotit situaci v utkání, případně mít přehled o tom, proti komu kdo konkrétně v dané situaci hraje. V určitých situacích, jako je například přechod a zejména rychlý útok, je třeba věnovat větší pozornost klíčovým hráčům. Této strategii by se měli trenéři věnovat při tréninku a před utkáním, případně když diskutují o speciálním hlídání hráčů.
- Koridory/zbrzdění (viz Herní kombinace a Cvičení přechodové fáze č. 0): V podélném směru hrací plochy jsou čtyři pomyslné koridory – dva postranní a dva střední. Tyto koridory se uplatňují při teoretické přípravě přechodu a systému clon na míč se sbíháním.
Postranní koridory začínají několik metrů od postranních mantinelů a končí pár metrů vně brankových tyčí; střední koridory začínají několik metrů vně brankových tyčí a končí uprostřed branky.
V ideálním případě se všichni hráči pohybují v koridorech na své straně hrací plochy, případně mezi nimi křižují, je-li to nutné při rychlém útoku, přičemž se snaží dostat míč do středního koridoru. Při přečíslení dvou stejnorukých hráčů na jednoho obránce (2 na 1, ale i při 3 na 2) je požadavek dostat míč na hráče ve středním koridoru zcela zásadní.
Podle obecné taktické zásady se hráči v postranních koridorech při rychlém útoku pohybují maximální rychlostí směrem k brankovým tyčím na stejné straně v úhlu 45°. Hráči ve středním koridoru situaci zajišťují – neběží na stejné úrovni s hráči v postranních koridorech, nýbrž mírně zaostávají či dokonce zpomalí, aby udrželi vhodný odstup.
- Lob/dlouhá přihrávka/přihrávka do hloubky (pole) (viz Cvičení sbírání č. 7A): Lob je dlouhá přihrávka s vysokou trajektorií, používaná hlavně při přechodu, kdy míč letí nad obráncem (nikoliv kolem něj nebo přes něj). Lob lze také nasměrovat do volného prostoru a navést tak spoluhráče do úniku.
Při zakládání rychlého útoku se obecně upřednostňuje dlouhá, rovná a tvrdá přihrávka, pokud v její ose nejsou žádní protihráči (je nebráněná). Velmi tvrdou přihrávku nemusí být ale snadné zpracovat a účinnější je obvykle přihrávka s větším citem.
- Přihrávka o zem/střela o zem: Přihrávka o zem je přihrávka, při které se hozený míč odrazí od země do lakrosky spoluhráče. Obvykle se používá při přechodu, kdy je třeba přihrát kolem obránce blokujícího přihrávkový koridor.
Přihrávka o zem se považuje za herní činnost s nízkým procentem úspěšnosti, kterou není vhodné používat, zejména na betonovém povrchu, na němž míč získá rotaci a má tendenci se při příjmu „vytáčet“ z výpletu hole. Tento typ přihrávky často vede ke zbytečným ztrátám míče.
Střely o zem jsou zejména účinné v přechodové fázi (střela k tyči), kdy je brankář nucen se pohybovat na šířku hrací plochy. Směřují-li do horních rohů, je to také dobrá zbraň proti brankářům, kteří mají zlozvyk chodit při střelách zdálky rychle dolů, a obecně také proti brankářům, kteří stojí hluboko v brance.
Má-li hráč před sebou odkrytou branku po křižné přihrávce na střelu z první, měl by podle slov Johna Tavarese vystřelit o zem (doslova o brankovou čáru), aby nezasáhl brankařskou hůl, kterou brankář v posledním pokusu o zákrok švihne do středu branky.
- Přihrávka do volného prostoru/přihrávka před hráče/dobíhaná přihrávka/přihrávka do pohybu (viz Rozcvičovací cvičení č. 7B): Typ přihrávky používaný především při přechodu. Jde o přihrávku několik metrů před nabíhajícího hráče, která je načasovaná tak, že ji hráč přesně doběhne. Používá se také v útoku jako přihrávka do pohybu.
Jako přihrávku do volného prostoru lze v přechodové fázi použít lob nebo přihrávku, která se před příjemcem odrazí jednou o zem (přihrávka do místa), díky čemuž spoluhráč získá krok navíc před obráncem, který případně pokrývá přihrávkový koridor.V určitých situacích může být jako přihrávka do volného prostoru účinná i přihrávka o zem.
V útočné fázi se přihrávky do volného prostoru často používají jako přihrávka hráči, který se uvolní po cloně nebo odskočením, nabíhajícímu hráči nebo v podobě nadhození po cloně na míč se seběhnutím.V situacích tohoto typu hráči přihrávají do místa, kde jejich spoluhráč bude, nikoliv kde právě je (před hráče), což při špatném načasování může vést ke ztrátám míče a nevyužitým příležitostem.
- Únik (viz Brankářské cvičení č. 4A): Únik je situace, kdy útočník s míčem běží sám nebráněný na brankáře. Je-li to možné, při úniku by měl útočník nabíhat na branku obloukem.
- Únik pod tlakem (viz Cvičení přechodové fáze č. 7A): Únik, kdy je útočník, který má volnou cestu k soupeřově brance, pod částečným tlakem stíhajícího obránce. Obránce je k útočníkovi buď bokem k boku, anebo k němu přistupuje z boku po střídání. Jinými slovy, obránce útočníka buď stíhá na délku hrací plochy, nebo k němu přistupuje na šířku hrací plochy.
Unikající hráč si musí dobře krýt míč, aby mu jej stíhající soupeř neodebral trail checkem.Pokud se mu nepodaří uvolnit si ruce, případně je vytlačen na svou nesprávnou stranu hrací plochy, je výhodnější podržet míč a předat jej útočníkům, aby si delším držením míče vypracovali lepší příležitost.
- Oblouk náběhu (viz Brankářské cvičení č. 4A): Křivka pohybu hráče při samostatném úniku. Hráč by se měl pohybovat na délku hrací plochy, a pokud je to možné, měl by se pokusit proběhnout před brankou. V zásadě by se měl držet na své straně hrací plochy, někdy ale může zakončit mírně na nesprávné straně, když se rozhodne přeběhnout brankáře.
- Uklidnit hru (viz Cvičení manipulace s holí č. 11A): Když se při přechodu nebo v útoku hráči s míčem nenabídne žádná příležitost, hráči nacházející se hluboko v útočném území obvykle změní směr k mantinelům. Hráč s míčem by pak měl hledat posledního hráče nebo v případě postupného útoku přihrát útočníkovi a vydat se co nejrychleji na střídačku vystřídat. Rovněž útočníci, kteří se neúspěšně pokusí obejít spodem svého obránce, poté obvykle zatočí do rohu.
- Poslední hráč/druhá vlna (viz Cvičení přechodové fáze č. 3A): Při rychlém útoku dochází za těžištěm hry díky opožděnému náběhu k uvolnění třetího, čtvrtého nebo dokonce pátého přechodového hráče, případně hráče ze střídačky. Takový hráč ve druhé vlně by měl nabíhat plnou rychlostí do protiútoku ve volném koridoru, nebo naopak zpomalit, aby zajistil správný odstup.
- Bránit za sebou/bránění v ose (viz Cvičení přechodové fáze č. 8A): Obranné postavení dvou spoluhráčů v ose za sebou, s holemi nahoru a čelem dopředu, které se uplatňuje především při bránění rychlého útoku 3 na 2.
Při bránění přečíslení 3 na 2 vycházejícího ze středu hrací plochy horní obránce odpovídá za první slajd, jakmile se hráč s míčem stane nebezpečným. Při přečíslení 3 na 2 ze strany odpovídá za první slajd dolní obránce (viz také rozebrání hráčů a komunikace brankáře). Někteří horní obránci uplatňují vyspělý taktický prvek, kdy naznačením slajdu (tlaku) donutí hráče s míčem, aby přes ně přihrál, a pak se vrátí zpět do pozice za spoluhráčem z pohledu míče (bezmíčová strana). Obránce na druhé straně mezitím brání „napůl“ zbývající dva hráče. Oba obránci drží hole nahoru a dohrávají zákroky (v souladu s obecnou taktickou zásadou). Aby si soupeř vytvořil příležitost k účinné střele
, je nucen si několikrát rychle přihrát pod tlakem.
Jedinou výjimkou z této zásady je situace, kdy se hráč s míčem pohybuje po vnitřní brejkové linii a míč přihraje ještě před tím, než horní obránce zahájí slajd, případně po naznačeném slajdu. Horní obránce může v obou případech buď dokončit svůj zákrok, anebo se vrátit do pozice na bezmíčové straně, přičemž dolní obránce nyní brání „napůl“ zbývající dva hráče.
- Bránění „napůl“/bránit dva (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 8): Postavení obránce, který musí při početní nevýhodě, především při rychlém útoku nebo při oslabení, bránit dva útočníky (hůl nahoru). Při bránění „napůl“ (proti rychlému útoku 3 na 2) jsou dva obránci postaveni buď horizontálně vedle sebe (tj. zónová obrana), nebo za sebou v ose.
Při přechodu se obránce, který brání „napůl“ dva hráče, nejdříve soustředí na soupeře, který je nejblíže brance, a následně podle komunikace brankáře a znalosti protivníka buď hráče s míčem donutí k přihrávce, jakmile začne být nebezpečný, nebo jej nechá vystřelit.
Při bránění dvou hráčů horizontálně při zónové obraně box si dva horní obránci udržují od výchozí pozice střelce a centra vzdálenost maximálně „tří kroků“. Jakmile začne být centr nebezpečný, horní obránci jej nahoře sevřou a zabrání mu ve střele z dálky; oba obránci ale současně odpovídají za střelce na své straně boxu.
- Protiútok (viz Cvičení přechodové fáze č. 11B): Protiútok je příležitost k přechodu, vyplývající z nevyužitého rychlého útoku soupeře. Je třeba si dávat pozor na to, aby se do rychlého protiútoku nevydalo příliš mnoho hráčů. Každý tým by měl mít zavedené taktické zásady při bránění protiútoku.
Útočníci musejí umět rozpoznat, kdy by střídáním umožnili soupeřovým obráncům přečíslení (a rychlý útok), a v takové situaci se musejí vrátit do obrany, aby protiútok pokryli.
Většina týmů má pravidlo, že za eliminaci protiútoku nese primární odpovědnost střelec z opačné strany, než odkud vyšla střela. Jeho úkolem je zabránit dlouhé přihrávce na hráče, který případně využil urychleného střídání k úniku.Při stíhání soupeře, který se uvolňuje na takovou dlouhou přihrávku, je nejlepší nesledovat míč a soustředit se jen na hráče (bránit jeho hůl).
Je také nutné počítat se čtvrtým a pátým hráčem, nabíhajícím ze střídačky – ti mohou být v pozdější fázi přechodu nebezpeční (hráči ve druhé vlně).
- Zajišťovací hráč: Obecně se jedná o posledního hráče „vzadu“ (nejblíže k vlastní brance). Do první vlny již probíhajícího rychlého útoku se čtvrtý nebo pátý hráč už nemusí zapojovat, aby přečíslení doplnil například na 4 na 2. Poslední hráč (nebo hráči) by měl zaujmout pozici v prostředku hrací plochy (nestřídá), aby případně pokryl protiútok nebo byl připravený sebrat volný míč. Klasický scénář přechodu v boxlakrosu vypadá tak, že tým po rychlém útoku vystřelí vedle branky, míč se odrazí k soupeři, který okamžitě zahájí protiútok a skóruje.
Zajišťovací hráč se uplatňuje hlavně při dvojnásobné přesilovce, kdy se pohybuje v prostoru středového kruhu pro face-off a sbírá odražené míče (zatímco útok hraje přesilovku 4 na 3). I pro přesilovku 5 na 3 ovšem existují signály (viz Herní kombinace), takže se tým může podle situace rozhodnout experimentovat a hrát v útoku s pěti hráči bez zajišťovací pozice.
Zajišťovací hráč (útočník) nachází uplatnění také v posledních pěti sekundách útočného času, při celoplošném presinku nebo při odvolání brankáře ve hře.