Glosář – útočné herní činnosti jednotlivce (viz Rozbor herních činností)
- Lepší ruka/pravák/levák/stejnoruký hráč/hráč hrající na opačnou ruku: Strana těla, na které se hráči nejpohodlněji drží hůl, se označuje jako jeho „lepší ruka“.
Pravorucí hráči by se měli pohybovat na levé straně hrací plochy a levorucí na pravé (viz správná strana hrací plochy).
Stejnorucí hráči jsou spoluhráči, kteří spolu hrají na stejné straně hrací plochy. Hráči hrající na opačnou ruku jsou hráči, kteří jsou spolu na hrací ploše (obvykle každý na jiné straně), ale každý z nich drží hůl v jiné ruce.
- Horší ruka/rybí ruka/druhá ruka/„přehodit si ruce“/obouruký hráč: Strana těla, na které se hráči drží hůl méně pohodlně, se označuje jako „horší ruka”. Na svou horší ruku by hráč měl začít trénovat až ve chvíli, kdy zvládá základní techniku hole lepší rukou. Horší ruka (resp. paže) se v boxlakrosu obvykle používá pouze pro účely krytí míče. Například než při „natahování“ k přihrávce riskovat ohrožení trail checkem, je někdy lepší si tzv. přehodit ruce a přihrát nepokrytou horší rukou.
Tzv. přehození rukou, tedy předání hole z jedné ruky do druhé (z jedné strany těla na druhou), se provádí v jednom plynulém pohybu, kdy se horní ruka posune po násadě dolů, hůl se před tělem přenese na druhou stranu těla, přičemž líc hlavy směřuje k hráči, a druhá (dolní) ruka se posune nahoru místo původní horní ruky.
Obouruký hráč je hráč, který zvládá práci s holí stejně dobře levou i pravou rukou. Většina hráčů z USA umí hrát na obě ruce a v poslední době se objevuje i stále více obourukých kanadských hráčů.Pode kanadských trenérů je nutné zvládnout nejdříve hru na jednu ruku než se začnete učit na druhou ruku, zatímco většina amerických trenérů klade důraz na procvičování manipulace s holí oběma rukama od raného věku.
- Správná strana hrací plochy/rozdělení hrací plochy/„oči lakrosky“ (viz Vysvětlivky): Rozdělení hrací plochy podél její podélné osy; hráči by měli mít po většinu doby na hrací ploše hole směrem k této ose. Stejně tak by hráči neměli po překročení této osy střílet (tzv. střílet přes ruku). Na jedné straně („správné straně“) hrací plochy by měli co nejvíce času hrát stejnorucí hráči. Střela z nesprávné strany hrací plochy je obvykle špatná střela, se kterou by si měl brankář snadno poradit.
To, jak je důležité, aby hráči hráli na své správné straně hrací plochy, můžete hráčům předvést tak, že je v prostoru křídla na hranici primárního střeleckého prostoru postavíte za sebe (za tělo tak, aby ale viděli) a budete střílet (s různými body vypuštění) na vzdálenou stranu branky (brankář je v brankářském postoji a bez pohybu).Následně hráče přesuňte tak, aby stáli za vaší lakroskou, a zopakujte střelbu na brankáře, který se nejprve nehýbá a poté proti střele vystupuje. Nakonec se přesuňte na svou nesprávnou stranu hrací plochy a s hráči za sebou několikrát vystřelte, třeba i přes hráče (viz střela přes clonu/hráče). Poté s hráči, kteří měli takto možnost vidět střelbu (a střelecké koridory) z jiné perspektivy, proberte, co je dobrý a co špatný úhel. Toto cvičení jim jasně ukáže, že lakroska je prodloužením jejich těla a že je rozdíl mezi tím, co vidí hráč a co „vidí“ lakroska.
- Nesprávná strana hrací plochy: Má-li hráč hůl směrem k mantinelu a nikoliv směrem k podélné ose hrací plochy, vedoucí od středu jedné branky ke středu druhé branky (opak „správné strany hrací plochy“).
- Útočníci/útoční specialisté/vyvážený útok: Existuje celá řada typů ofenzivních hráčů, přičemž jejich kombinace vytváří tzv. vyvážený útok. Jedná se o koncové hráče na brankovišti, přihrávače, kteří přihrávají z čáry území na centra, střelce z rohů, ale i o komplexní hráče, kteří dokážou skórovat jak z perimetru, tak i z herního středu (zblízka i zdálky). Dalším typem je průbojný útočník, který se probojuje do herního středu a uvolní tak svým spoluhráčům prostor pro neblokované střely, anebo agilní hráč, který narušuje obranu, uvolňuje se bez míče a sbírá volné míče v útoku.
V dobrém útočníkovi bývají všechny výše uvedené charakteristiky v různém poměru nakombinovány. Útočníci bývají hráči s nejlepší technikou hole (přesnost a preciznost) v týmu. U žádných dvou hráčů nenajdete stejnou kombinaci silných a slabých stránek a dovedností. Hráči si mohou být podobní, ale nikdy nebudou stejní. Někteří hráči, kteří na první pohled nevypadají fyzicky zdatně, mohou být velmi úspěšnými útočníky, pokud si najdou „svou parketu“ a vědí, jak účinně využívat to, v čem jsou dobří.
Rozdílovou vlastností je inteligence – takový hráč přesně ví, co a kdy má dělat –, ale také agilnost, nápaditost a obratnost (schopnost střílet z nejrůznějších bodů vypuštění). Klíčové je vědět, co chce udělat obrana, kde jsou slabá místa a jak vytvořit čas a prostor, a současně být nepředvídatelný, ať už vás soupeř má sebevíc načteného.
Útočníci musejí být schopni střílet branky od samotného začátku utkání a pravidelně. Načasování gólů může významným způsobem změnit dynamiku utkání. Některé útočné formace mají tendenci zaostávat za svým běžným výkonem, když tým prohrává.Útočníci musejí být schopni odpovědět na soupeřův tlak brankami a narušit tak jeho dynamiku. Musejí umět střílet góly v těch nejdůležitějších momentech utkání, například v závěru, když je skóre těsné.
Útočník musí být ochotný vydat ze sebe vše, aby byl na hrací ploše nebezpečný a dostával se do primárního střeleckého prostoru k účinným střelám. To znamená, že musí být fyzicky odolný, důrazný a nebojácný. Důležitá je i psychická odolnost a schopnost zabojovat ve chvílích, kdy se nedaří. Nemá-li útočník po utkání žádné modřiny, obvykle to značí, že nehrál dobře.
Trenéři/manažeři musejí být schopni sestavit útočné formace tak, aby se hráči svým stylem vzájemně doplňovali a vytvořili tak vyváženou sestavu. Tým, který má jen koncové hráče, potřebuje někoho, kdo jim bude přihrávat a stavět clony. Při každém držení míče lze nakonec vystřelit jen jedním míčem, takže hráči musejí být schopni hrát i bez míče.
Vzhledem k pozornosti, které se jim dostává, a tlaku, který je na ně vyvíjen, bývají útočníci velmi sebevědomí. Dobrý trenér ví, jak zvládat osobnost hráčů, stejně dobře (či dokonce ještě lépe), jako jak rozvíjet jejich herní dovednosti.
- Přesnost/trpělivost/šikovné ruce/koncový hráč/„snajpr“/střelec: Střelec (nezaměňovat s pozicí označovanou jako střelec) neboli „snajpr“ je hráč, který má mimořádnou schopnost skórovat (opakem koncového hráče bývá „nosič“). V této souvislosti se také používá výraz „mít šikovné ruce“, který znamená schopnost chytit přihrávku nebo sebrat volný míč ve složitých situacích nebo jinak bezpečně manipulovat s míčem.
O tom, jestli máte nebo nemáte tzv. šikovné ruce, rozhoduje především přesnost hodu (schopnost zvolit si místo a dopravit do něj v potřebný moment míč). Další vlastností, kterou mají všichni opravdoví střelci, je trpělivost. Trpělivost je stručně řečeno umění nenahrát nebo nevystřelit při první příležitosti, nýbrž využít maximálně čas, oklamat soupeře, naznačovat a skrývat skutečné úmysly, a tím si nakonec vytvořit pozici pro nejlepší možnou střelu.
- Standardní útočné pozice/vyvážené rozestavení (viz Vysvětlivky): Pozice v útoku se běžně označují jako křídlo, střelec a centr. Z pohledu brankáře se těchto pět pozic označuje jako pět standardních pozic (úhlů). Hráči by měli rotovat (vířit) mezi jednotlivými pozicemi na své správné straně hrací plochy. Při tréninku i během utkání by trenéři měli střídat hru tak, aby silnou stranu hráli jednou leváci a jindy praváci.
- Křídlo/křídelní pozice (viz Vysvětlivky): Křídelní pozice je prostor zhruba pět metrů od místa, kde prodloužená branková čára protíná brankoviště, a asi pět metrů před brankou.
Křídelní hráči mají cit pro hru v předbrankovém prostoru a jsou obvykle urostlejší s velkým dosahem kolem branky. Musejí být ochotní pronikat do herního středu, odkud staví účinné clony pro střelce.I když ale urostlí nejsou, musejí to, co se jim nedostává po fyzické stránce, dohnat výbornou technikou hole, nasazením a houževnatostí (při sbírání volných míčů).
Velmi cennou dovedností na této pozici je také schopnost střílet nebo přihrávat z první. To je především užitečné při přesilovkách, kdy se křídelnímu hráči za obranou může podařit najít volný přihrávkový koridor.
- Střelec/pozice střelce (viz Vysvětlivky): Pozice střelce je prostor v útočném území ve vzdálenosti asi 13 metrů od středové čáry a 10 metrů od mantinelu.
Nejlepšími hráči na pozici střelce jsou obvykle hráči s vynikající přihrávkou a střelou (ruce) a většinou to bývají nejlepší útočníci. Střelci musejí být rychlí běžci, kteří dokážou přejít přes obránce jeden na jednoho, uvolnit se, rychle zpracovat míč a vystřelit. Kromě toho musejí mít dobrý cit pro volbu střely.
Nedostává-li se střelci obratnosti, je na svém postu díky tvrdosti nebo přesnosti střely, na což může navázat dalšími dovednostmi a herními činnostmi ze svého arzenálu. Střelci mají největší odpovědnost při eliminování protiútoků. V profesionálních ligách dnes jen stěží najdete na této pozici hráče, který by nebyl vynikajícím běžcem.
Při střele z pozice střelce je střelec z opačné strany prvním hráčem, který se začíná vracet do obrany, případně jde okamžitě střídat za obránce.
Střelci nastupující do začátku přesilovky patří obvykle mezi nejlepší tři ofenzivně laděné hráče v týmu. Někdy na začátek přesilovky jako střelec nastupuje nejlepší tvůrce hry v týmu, aby na sebe přilákal pozornost obránců v boxu „napůl“ a vytvořil tak prostor pro své spoluhráče.
- Centr/středový hráč (viz Vysvětlivky): Centr se pohybuje v prostoru asi 12 metrů od vrcholu brankoviště na podélné ose hrací plochy.
Na pozici centra obvykle hraje hráč s nejvyšší herní inteligencí. Při herních činnostech, jako je přihrávání a střelba, se musí chytře rozhodovat a působí také jako rozehrávač při útočných signálech.
Centr je důležitý při přenášení hry ze strany na stranu přihrávkami. Jeho zapojením se zkracuje délka přihrávky nutné k přenesení hry. Přihrávka mezi střelci je jinak obránci velmi snadno zachytitelná .
Při hře ve stejném počtu by žádný hráč neměl zůstávat na své pozici centra, střelce resp. křídla déle než dvě nebo tři sekundy. Hráči rotují přes jednotlivé pozice, a jakmile se uvolní, vystřelí.
Při přesilovce je na pozici centra obvykle nejlepší tvůrce hry, nejlepší nahrávač nebo hráč, kterému se aktuálně daří, případně hráč s nejtvrdší nebo nejpřesnější střelou (ideálně střela horem).
- Herní úkoly/role/soubor dovedností/herní styl/odpovědnost (viz Cvičení manipulace s holí č. 8B): Má-li hráč roli střelce branek, musí skórovat, má-li roli přihrávače, musí účinně přihrávat (a neztrácet míč). Útočníci mohou být bezmíčoví specialisté, specialisté na clony na míč se seběhnutím, křídelní specialisté, střelci nebo hráči různě kombinující tyto dovednosti; obránci mohou být poziční obránci, bojovníci o volné míče, tzv. zastrašující hráči nebo přechodoví hráči, kteří se specializují na výnos míče, jeho zanesení hluboko do útočného území nebo zakládání a využívání rychlých útoků.
Jen stěží potkáte dva hráče, kteří by měli naprosto shodný soubor dovedností. Dobrý tým a dobrého hráče obvykle charakterizuje funkční kombinace nejrůznější rysů. Hráč může být v průběhu sezóny pověřen plněním několika různých rolí a herních úkolů.
O tom, jaké role mají hráči plnit na hrací ploše i mimo ni, musejí trenéři s hráči hovořit jak v průběhu sezóny, tak i před ní a po ní. Tím u hráčů pomáhají budovat pocit odpovědnosti a důvěry, o kterou se pak mohou opřít při rozhodování o nasazení hráčů do utkání.
Při utkání i při tréninku hráči plní svou roli a herní úkoly, ovšem měli by mít i určitou volnost, aby mohli uplatnit svou kreativitu.
- Nabrat volný míč/sbírání míče (viz Rozbor herních činností – volný míč): Nabrání míče je nejlepší způsob, jak získat volný míč do držení. Nabrání je pohyb podobný nabírání lopatou (hůl míří několik centimetrů za míč), přičemž hráč má obě ruce na holi a tělo sehnuté co nejvíce k zemi.
Ve skrumáži je nejvhodnější míč přiklopit rubem hole, přitáhnout ho k sobě a nabrat. V určitých situacích jej lze také odpálit nebo kopnout do volného prostoru.
Sbírání míče v běhu nevyžaduje tak aktivní sehnutí a nabrání, je ale důležité míč tzv. proběhnout, tedy pokračovat v pohybu směrem, v němž hráč míč sbírá. Pokud míč skáče, hráč nesmí na míč čekat, nýbrž musí jít aktivně proti němu. Po sebrání hráč míč zpracuje kolébáním a přesune se do volného prostoru („sebrat, zpracovat, změnit směr“), případně si připraví hůl do polohy trojí hrozby, kdy je připravený přihrát nebo vystřelit.
- Indiánský pickup/nabrání indiánským způsobem: Nabrání míče tak, že se přes něj a kolem něj v jednom plynulém pohybu otočí horní část hlavy hole (stejným způsobem, jakým se nabírá míč v českém lakrosu).
Hráč do míče lehce udeří rohem hlavy hole, kterou má lícem natočenou k noze, a jedním plynulým pohybem, při němž hlavu hole obtočí kolem míče, navalí míč druhým rohem do výpletu.
- Kolébání/technika hole/jednoruční technika nesení míče/nátlakové kolébání/jednoruční kolébání/hráč s míčem (viz Rozbor herních činností – nesení míče): Při nesení míče hráč holí tzv. kolébá, čímž si udržuje kontrolu nad polohou míče ve výpletu. Hráč, který nese míč, se označuje jako hráč s míčem. Kolébání se provádí zápěstím, paží a prsty horní ruky (viz držení hole), přičemž hráč hůl obvykle drží oběma rukama (někdy jen jednou). Holí nebo tělem může současně provádět různé další (klamavé) pohyby.
Když má hráč v důsledku špatného rozebrání proti sobě menšího hráče, může použít nátlakové kolébání, kdy sníží rameno (zatlačení obránce), hůl drží těsně u těla a ramenem tlačí obránce směrem k jeho brance.
I když chce skórovat, musí vnímat situaci kolem sebe a být připraven přihrát volnému spoluhráči v primárním střeleckém prostoru.
Zanášet míč dolů může být nebezpečné, především proti týmům, které dobře zdvojují nebo využívají taktiky navádění útoku.Míč by se měl nosit nahoru, zatímco dolů by se mělo přihrávat.
- Krytí míče: Při běhu hráč míč běžně kryje kolébáním. Je-li atakován soupeřem, měl by krýt míč svým tělem a hůl přitáhnout těsněji k tělu.
Při procvičování této herní činnosti se začátečníky lze použít příměr ke snaze schovat míč před soupeřem.
Naopak vyspělou technikou je skrytí míče za tělem těsně před vypuštěním střely.
- Protáčení hole: Někteří hráči mají zlozvyk hůl při kolébání nebo po chycení míče v rukách zbytečně protáčet. Někdy to (vědomě či nevědomě) dělají i dospělí hráči, i když vědí, že je to bezúčelné. Pravděpodobně tím vyjadřují svou optimální aktivaci.
- Spodní ruka/kolébání spodní rukou/naznačování spodní rukou: Zásadní, nejpřesnější a nejjemnější pohyby s lakrosovou holí obecně provádí horní ruka resp. paže (viz držení hole), především při kolébání, přihrávání, střelbě a naznačování. Spodní ruka většinou působí jen jako nepohyblivý vodič, který přidává nebo redukuje sílu uplatňovanou prostřednictvím hole nebo který kontroluje směr vedení hole.
Kolébání nebo naznačování spodní rukou je začátečnický zlozvyk, který je třeba mladé hráče důsledně odnaučovat. Středně vyspělý nebo vyspělý hráč může využít kolébání spodní rukou při tzv. feedingu, když má hůl v pozici trojí hrozby, nebo když chce zdůraznit naznačení v předbrankovém prostoru.
- Být nebezpečný (viz Cvičení manipulace s holí č. 10): Každý útočník na hrací ploše by se měl neustále snažit být maximálně nebezpečný, a to jak na míčové, tak i bezmíčové straně. V zásadě to znamená, že by měl mít svou hůl neustále nahoře a u hlavy. Stále hrozit nebezpečnou střelou by měli zejména hráči na míčové straně, což jim pomůže při přípravě dalších (klamavých) pohybů s cílem nalákat obránce, aby přepadl.
- Hůl u hlavy/připravený na přihrávku/trojnásobná hrozba: Hráč, jehož tým má míč v držení, by měl být neustále připraven na příjem nebo odhození přihrávky – hlavu hole by měl mít asi půl metru od ucha na straně, na které drží hůl. U hráčů je třeba vybudovat návyk, aby po sebrání volného míče nebo když se nabízejí na přihrávku měli hůl neustále v této pozici.
Existuje několik výjimek, kdy tato zásada neplatí, např. při přihrávání do volného prostoru v přechodové fázi, kdy je tradiční přihrávkový koridor pokrytý, nebo když si spoluhráč řekne o přihrávku ukázáním hole jinde než u své hlavy, zejména když blokuje zády obránce hluboko dole v útočném území.
Odhlédneme-li od výše uvedených výjimek, může hráč s holí v této poloze přihrát, vystřelit nebo udělat kličku s míčem ve kterýkoliv okamžik.
- Přihrávání/střelba: Viz Rozbor herních činností – manipulace s holí.
- Hod horem: Hod pohybem hole po zhruba vertikální rovině, kdy hůl opíše přibližně půlkruh nad ramenem hráče. Tento způsob hodu by si měl osvojit každý hráč, protože je nejpřesnější a pro brankáře (v případě střely) nejhůře předvídatelný.
- Hod bokem: Hod pohybem hole po přibližně horizontální rovině. Hráč je natočený bokem k cíli a hůl opíše přibližně půlkruh mezi úrovní pasu a ramene včetně dotažení (podobně jako úder baseballovou pálkou).
Používá se ještě hod, který je někde mezi čistým hodem horem a čistým hodem bokem (tj. přibližně v úhlu 45° vůči tělu).
Útočníci se musí naučit přitáhnout střelu bokem tak, aby míč směřoval k bližší tyči, protože jinak je to pro brankáře relativně snadný zákrok. Většina střel bokem totiž jde na vzdálenou stranu branky, zejména pokud hráč střílí přes clonu.
- Hod spodem: Hod pohybem hole po přibližně vertikální rovině, ovšem nikoliv nad ramenem, jako u hodu horem, ale pod úrovní pasu. Hráč je natočený bokem k cíli a hůl natáhne za sebe přibližně na úrovni pasu. Pomocí silového dotahu (přitažení) spodní rukou a švihnutí horní rukou v půlkruhu hůl získá energii (podobně jako při úderu v golfu).
Před vypuštěním míče hráči obvykle jednou nebo dvakrát „zamíchají“ holí ze strany na stranu spodní rukou, díky čemuž lépe cítí, kde míč v kapse je s ohledem na úhel (bod vypuštění), pod kterým chtějí míč vystřelit nebo přihrát.
Tento typ střely je účinný, protože brankáři mají proti takové střele tendenci chodit dolů, zatímco střelec může míč vyslat do horní části branky (do rohů).Míč může také letět těsně nad zemí a případně projít brankáři pod jeho holí ve chvíli, kdy ji nemá rovnoběžně se zemí, například při přemísťování úkroky.
- Twister: Způsob hodu, který vychází z hodu horem nebo bokem, kdy hráč míří holí k bližší nebo naopak vzdálenější tyči a během provádění střely na poslední chvíli přetočí ruce a strhne hůl tak, že vystřelí do opačné části branky. Jinými slovy, hráč (zde pravák) zahájí střelecký pohyb holí, jako kdyby mířil do pravé části branky, ale těsně před vypuštěním míče strhne ruce otočením zápěstí (twist) doleva, přičemž hůl (a horní ruka) opíše malý půlkruh.
- Zadovka: Zadovka je pokročilý způsob hodu, jenž je užitečný v situacích, kdy je hráč na nesprávné straně, ve špatném úhlu vůči cíli nebo chce míč odehrát nepředvídatelně. Hráč s holí za tělem se mírně předkloní za předním ramenem a poté rotací boků a trupu směrem dozadu (za holí) vypustí míč za zády. Pohyb hole obvykle začíná na úrovni pasu a směřuje šikmo nahoru za zády.
V podstatě je to opačný pohyb paží než v případě normálního hodu bokem. Místo aby horní ruka tlačila hůl od těla a spodní ruka ji přitahovala jako při běžném hodu horem, zde horní ruka hůl přitahuje k tělu, zatímco spodní ruka ji odtláčí a současně hráč rotuje horní polovinou těla.
- Zámotek/bekhendová zadovka: Tzv. zámotek je vzácně používaný pokročilý způsob hodu. V podstatě je to zadovka provedená na opačné straně těla, kdy hůl přejde před tělem hráče (podobně jako u hodu bokem), přičemž hráč míč vypustí poté, co hůl opíše téměř celý kruh kolem jeho těla.
Zámotek se při střelbě v podstatě používá jen jako nouzové řešení, když hráč vyběhne z úhlu nebo zbývá málo útočného času, případně k oklamání brankáře. Zkušení hráči na pozici centra tuto klamavou techniku hodu občas použijí k přihrávce během přesilovky (ovšem pouze hráči s vynikající technikou hole).
- Dotah/bod vypuštění (viz Cvičení manipulace s holí č. 1): Při přihrávání nebo střelbě by měl hráč vždy provést tzv. dotah ve směru cíle, tzn. plynule pokračovat v pohybu holí i po vypuštění míče.
Tzv. nedotahování přihrávky nebo střely a prudké zastavení pohybu pažemi při hodu je častá chyba začátečníků.Bod, ve kterém míč opouští výplet a jenž tak rozhoduje o úhlu hodu, se označuje jako bod vypuštění. Bod vypuštění může být různý (hod horem, hod bokem, hod spodem atd.) a vypouštěný míč může mít různou rychlost v závislosti na hloubce kapsy výpletu a zadrhnutí (z mělčího výpletu míč vyletí rychleji).
- Rychlé vypuštění/rychlé ruce/rychlý pohyb zápěstím (viz Cvičení manipulace s holí č. 10): Rychlé a plynulé přitažení spodní ruky a vytrčení horní ruky při hodu, obvykle ihned po příjmu přihrávky. Rychlé vypuštění při střele resp. přihrávce klade značné nároky na reakci brankáře, respektive obrany (viz střela z první).
- Technická střela: Nejvyspělejší útoční hráči dokážou záměrně snížit rychlost střely nebo přihrávky s cílem oklamat soupeře (především brankáře).
- Primární střelecký prostor/herní střed/předbrankový prostor/dobrá střela/účinná střela/střela s vysokým procentem úspěšnosti (viz Vysvětlivky): Prostor vymezený dvěma pomyslnými čarami vedoucími z průsečíku prodloužené brankové čáry a brankoviště na každé straně hrací plochy pod úhlem 45° směrem k bočnímu mantinelu a pomyslným obloukem, který tyto čáry na obou stranách hrací plochy spojuje přibližně za pozicí střelce (10 metrů od vrcholu brankoviště).
Střely z tohoto prostoru se považují za střely s vysokým procentem úspěšnosti, protože z tohoto prostoru podle statistik padá nejvíce branek.
Nebráněné střely z prostoru u brankoviště (viz střely zblízka) jsou obvykle důsledkem propadnutí obrany.
- Střela z místa (viz Rozcvičovací cvičení č. 5): Když útočník v primárním střeleckém prostoru má čas a prostor, je obvykle jeho první volbou tzv. střela z místa.
Při střele z místa je hráč natočený bokem k brance, provede dvojtakt (pokud má čas) a pak přenese váhu ze zadní nohy na přední (která obvykle míří na branku) při současné rotaci boky a horní polovinou těla; po střele provede dotah (střelba k tyči).
Důležité zásady správné techniky střelby: stabilita postoje, sledování cíle, lokte za sebou těsně u těla a dotah (ve směru na cíl) (v angličtině se používá zkratka BEEF pro balance, eyes, elbows a follow through).
- Bokem/kolmo (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Směr kolmý k sagitální rovině těla hráče (případně k jiné rovině nebo linii).
- Poskočení/dvojtakt (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Výbušné poskočení cvalem stranou hráče postaveného bokem k cíli (přední rameno směřuje k cíli), jehož účelem je získat kinetickou energii k nekryté střele z místa.
- Kinetická energie těla/přenesení váhy/rotace trupu (viz Cvičení manipulace s holí č. 5C): Hráči si musejí osvojit schopnost využít kinetické energie svého těla k atakování soupeře tělem nebo k provedení střely z pohybu (hybnost = hmotnost x rychlost).
Když hráč při střelbě provede dvojtakt, bude střela z místa důraznější. Důraz střele přidá i pouhé přenesení váhy ze zadní nohy na přední. Zásadní vliv na důraz střely však má ovšem kroutivý moment vycházející ze silové rotace boků a horní části těla.
- Střela z pohybu/přihrávka z pohybu (viz Rozcvičovací cvičení č. 6 a Cvičení manipulace s holí č. 4): Hod (přihrávka nebo střela) z pohybu patří mezi herní činnosti jednotlivce, jejichž zvládnutí je nejnáročnější, a uplatňuje se při rychlém útoku v přechodové fázi nebo po úspěšném souboji jeden na jednoho. Správné provedení vyžaduje koordinaci práce nohou nezbytné k získání kinetické energie a práce paží. Před hodem musí hráč natáhnout paže za sebe (je-li požadována maximální síla) a po vypuštění míče dotáhnout hůl směrem na cíl.
Pokud hrozí trail check nebo přihrávka má být mírnější, je třeba pohyb rukou příslušně upravit (zkrátit natažení za sebe). Přihrávka nebo střela by neměla být vynucená/zbrklá.Hráči by obecně neměli přihrávat či střílet v okamžiku, kdy ustupují od cíle. Jsou-li při postupném útoku nebo úniku pod tlakem v přechodové fázi na nesprávné straně, měli by místo střely míč spíše zanést do hloubky pole.
V útočném území je střela z pohybu nejúčinnější při přesunu do středu, jako zavřená střela nebo jako střela přes clonu, když je hráč neatakovaný (má neatakované ruce), ovšem pouze je-li na své správné straně hrací plochy.
- Střelecký rejstřík/volba střely: Vnitřní rozhodnutí hráče, zda nahraje, nebo vystřelí, a jaký způsob střely zvolí. Zčásti závisí na subjektivní situaci, jako je připravenost hráče ke střele a zda je v postavení trojnásobné hrozby, a zčásti na objektivních proměnných souvisejících s konkrétní situací, především zda se mu nabízí nekrytý střelecký koridor a zda má na střelu čas a prostor. Nezkušení hráči příliš často zbrkle střílí při první zdánlivé příležitosti (viz vynucená střela), která ovšem nemusí být tou nejlepší (v závislosti na zbývajícím útočném času).
Před provedením střely s nízkým procentem úspěšnosti zdálky nebo z vrcholu primárního střeleckého prostoru musí hráč situaci dobře posoudit.V takové situaci bývá obvykle účinnější uklidnit hru a najít přihrávkou spoluhráče ve vhodnějším postavení.
Dalším dílkem mozaiky úspěšné střelby je přesnost a znalost míst, která brankáři hůře pokrývají. To by měli hráče učit trenéři a skauti, byť informace od spoluhráčů a brankářů jsou také důležité.
Při střelbě i při naznačování je velmi užitečné používat tzv. techniku střídání rovin. Příkladem střídání vertikálních rovin je situace, kdy střelec naznačí střelu spodem a pak vystřelí horem o zem. Střídání horizontálních rovin je střídání různých typů střel – např. první střela jde na vzdálenou tyč nahoru, druhá na bližší tyč dolu, třetí na vzdálenou stranu dolů a čtvrtá na bližší tyč nahoru, ideálně s různými body vypuštění.Stejný princip platí i při naznačování v předbrankovém prostoru – horizontálně hráč naznačuje střelu na bližší a pak střelu na vzdálenější tyč či naopak, zatímco ve vertikální rovině může například použít naznačení spodem.
- Vylepšit si úhel/proběhnout před brankou/udělat krok navíc/45° úhel/odvážný útok (viz Cvičení sbírání č. 8A): Až příliš často se hráči pokoušejí o zbytečnou střelu z perimetru primárního střeleckého prostoru, zejména když ještě zbývá dostatek útočného času. Útočníci by se měli vždy do posledního momentu snažit vylepšit svůj střelecký úhel. Nejčastěji to platí pro pozice na křídle.
Hráči se často staví na střelu z úhlu menšího než 45 °vůči tyčce (což je hranice mezi účinnou střelou a špatnou střelou; viz Vysvětlivky). Důvodem bývá buď obava z ataku, nebo neznalost teorie střeleckých úhlů (viz oči lakrosky).
Hráči by měli být vedeni k tomu, aby si vždy tzv. udělali krok navíc směrem do předbrankového prostoru (viz letka). Je nepřijatelné, aby se nechali odstrašit od vylepšení střeleckého úhlu a co nejlepšího využití brankové příležitosti obavou z fyzického kontaktu.
- Čas a prostor/nebráněný/volný/volný prostor (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Volný (nebráněný) prostor vzniká obvykle ve slabých místech či po propadnutí obrany, kdy má útočník čas a prostor, aby si uvolnil ruce a připravil si účinnou střelu.
Volný čas a prostor obvykle vznikne v důsledku přenesení hry přihrávkami, pohybu (nasazení) útočníků, křižných přihrávek, soubojů jeden na jednoho, clony na míč se seběhnutím nebo chyby obránců při rozebrání hráčů.
Volba účinných (nebráněných) střel a volné přihrávkové koridory jsou obecně výsledkem činností hráčů, kterými vytvářejí prostor a čas pro sebe a pro své spoluhráče.
Nerytí neboli volní bývají hráči v předbrankovém prostoru po propadnutí obrany.
- Střela přes clonu/střela přes hráče (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Střela vypuštěná zpoza clonícího spoluhráče nebo bránícího protihráče. Proti střele tohoto typu se brankáři velmi těžko zasahuje, protože má zakrytý výhled na hůl střílejícího hráče. Pro tým je dobré, mají-li jeho hráči zvládnutý široký střelecký rejstřík.
- Zavřená střela: Střela ve střeleckém koridoru, který se otevře jen na krátký okamžik ve chvíli, kdy si obránci přebírají hráče nebo rotují. K zavřeným střelám se využívá slabých míst a tento typ by neměl ve střeleckém rejstříku kvalitního hráče a týmu chybět.
- Sledovat míč po střele/jít pro odražený míč (viz Cvičení manipulace s holí č. 5B): Míč odražený od brankáře nebo od zadního mantinelu po střele se obvykle vrací přímo ke hráči, který vystřelil. Střílející hráči by si měli navyknout chodit po střele pro odražený míč, pokud vyhodnotí, že šance jej získat je „50 na 50“.
Hráč, který vystřelil, obvykle jako první ví, kam bude míč směřovat po odrazu. Naopak obránci mají přirozenou tendenci se otočit za míčem a opomenout odstavit soupeře.
Hráč na pozici střelce na opačné (bezmíčové) straně musí být připravený po střele ihned reagovat a krýt hrozící protiútok.Zbývající útočníci by měli jít maximální rychlostí střídat. Současně by ale měli sledovat, zda není nutná jejich součinnost při bránění rychlého protiútoku.
- Klamavé techniky/nepředvídatelnost/signalizování (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 8): Jakmile si hráč osvojí základní herní činnosti jednotlivce, měl by začít rozvíjet klamavé techniky a nepředvídatelnost. Hráči v poli se musejí naučit, jak využívat naznačování a jak v konkrétních situacích zastírat své skutečné úmysly, brankáři zase musejí zvládnout techniku lákání do prostoru a čtení řeči těla. Pro trenéry je snadné adaptovat taktický plán proti týmu, jehož hráči nepoužívají rozmanitých klamavých technik a své úmysly tzv. signalizují dopředu.
Jestliže útočník neskryje svůj úmysl přihrát a přihrávku dlouho signalizuje, hrozí, že ji zachytí soupeř či v horším případě dojde k tvrdému ataku na přijímajícího spoluhráče (hrozí zranění).Nezakryje-li úmysl vystřelit, brankář dokáže snadno sledovat míč a odhadnout bod vypuštění, což mu značně usnadní úspěšný zákrok.
Jestliže obránce signalizuje slajd či naznačený slajd, případně jinou herní činnost, útočníci nebudou mít problém využít příležitostí k rychlému útoku nebo akci 2 na 1.
Trenéři a hráči musejí být také připraveni na klamavé herní kombinace, jejichž cílem je odlákat pozornost od skutečného úmyslu. Například při signálu tvůrce hry (nejlepší hráč) naběhne do určitého prostoru, kde využije nebo postaví clonu, ovšem celá činnost je jen zástěrkou pro činnost jiného hráče v jiném prostoru.
- Naznačování (viz Cvičení sbírání č. 8A): Naznačení je nedokončený (klamavý) pohyb s cílem oklamat nebo zmást soupeře. Naznačování souvisí s předvídáním jednání soupeře. Vyspělí hráči jsou schopni velmi dobře předvídat, ale nechají se zase snadněji obelstít naznačením (začátečník/středně zkušený hráč nereaguje na naznačení tak ochotně). V lakrosu se uplatňuje celá řada různých způsobů naznačení jako naznačení hlavou, naznačení očima, naznačení tělem, naznačení holí nebo naznačení střely. Obecně platí, že s rozvojem dovedností hráče se současně zlepšuje i jeho schopnost přesvědčivě naznačovat.
Naznačování holí proti brankáři sestává z rychlých pohybů holí do stran, jako kdyby hráč chtěl vystřelit nahoru, dolů, doleva, doprava nebo zadovkou.Při naznačování hráč drží hůl u hlavy a pohybuje jí otáčením zápěstí horní ruky (k naznačování nepoužívejte spodní ruku), což doplňuje pohyby těla, které přidávají naznačení na účinnosti. Někdy se k naznačení střely nebo přihrávky používá protočení lakrosky o 360°.
K tomu, aby brankář, který chodí rychle dolů, odkryl horní rohy, mnohdy postačí jen mírné snížení ramene nebo hole.
Při naznačování je třeba myslet na krytí míče, jinak hrozí zákrok například trail checkem, když se hráč domnívá, že je nebráněný, případně je volný jen velmi krátkou dobu.
- Naznačení (holí) do stran (viz Cvičení sbírání č. 8A): Má-li hráč čas a prostor, měl by v předbrankovém prostoru provést připravenou sérii naznačení (levý roh-pravý roh-levý roh nebo naopak), která zvýší jeho šanci skórovat.
Velmi účinné je rychlé naznačení střely na bližší tyč následované rychle provedenou střelou na vzdálenější tyč, případně naopak. Tuto série lze případně rozšířit jako naznačení na kratší tyč, naznačení na vzdálenější tyč a zakončení zpět na bližší tyč. Zakončit lze do horního rohu, případně twisterem do prostoru kolem paží/kolen či níže. Lze také použít opačnou variantu, tedy naznačení na vzdálenější tyč, naznačení na bližší tyč následované střelou na vzdálenější tyč se stejnými možnostmi střelby.
Naznačení holí musí vždy provázet naznačování tělem, které mu dodává na účinnosti.
- Naznačení (holí) horem: Má-li hráč možnost proběhnout na šířku před brankou, je velmi účinná série dvou naznačení střely horem, následovaná střelou spodem mezi nohy brankáře blíže k noze na bližší straně. Tento typ naznačení je velmi účinný proti postřehovému brankáři. Po naznačení horem může následovat také střela bokem (nebo spodem) na vzdálenější stranu (horní roh).
- Naznačení (holí) spodem: Naznačení střely spodem (popuštěním ramene nebo hole), následované střelou horem nad ramena brankáře pod horní tyč branky. Tomuto pohybu může předcházet několik naznačení dále od branky nebo jej lze provést tzv. rychlýma rukama před brankou.
- Střelba k tyči: Má-li hráč čas a prostor, měl by při zakončení nejčastěji mířit k tyčím do spodních rohů branky, do horních rohů branky nebo kolem paží/kolen brankáře.
Střela
do prostoru mezi nohama je riskantní, ledaže jde o zakončení twisterem nebo střelu, které předchází
série naznačení.
- Činnost s nízkým procentem úspěšnosti (viz Vysvětlivky): Za herní činnost s nízkým procentem úspěšnosti se považuje špatná střela z postavení mimo primární střelecký prostor (mimo 45° úhel), dlouhá přihrávka ob hráče nebo útočný manévr, který nelze úspěšně provádět opakovaně. Takových herních činností by se měli hráči v nejlepším zájmu týmu vyvarovat.
- Špatná střela/špatný úhel/„odevzdaný míč“ (viz Vysvětlivky): Za špatné střely se považují střely z postavení mimo primární střelecký prostor, střely z nesprávné strany nebo ukvapené střely (dlouho před uplynutím útočného času). Hrozí-li uplynutí útočného času, lze takovou střelu za určitých okolností akceptovat (viz pět sekund) jako pokus o obnovení času, obvykle se ale jedná o tzv. odevzdaný míč. Špatnou střelou (střelou s nízkým procentem úspěšnosti) je rovněž střela z většího než 45° úhlu.
Útočník se musí neustále snažit vylepšit si střelecký úhel, a pokud opakovaně zakončuje špatnou střelou, musí za to nést odpovědnost. Hráč se nesmí bát jít do kontaktu a udělat „krok navíc“ do středu.
Pokud si tým v útočné fázi nevytvoří příležitost ke střele a do konce útočného času zbývá jedna nebo dvě sekundy, bývá obvykle nejlepší odhodit míč do rohu z dosahu soupeřových hráčů. Tím se eliminuje možnost protiútoku a útočníci mají čas se buď vrátit do obrany, nebo co nejrychleji vystřídat.
- 60 na 40/40 na 60/herní myšlení/„sobecký“ hráč (viz Cvičení manipulace s holí č. 8B): Během utkání hráči většinou uplatňují přirozené a nacvičené reakce na konkrétní stimuly. Velmi důležitou součástí je schopnost umět se rozhodnout, kdy něco udělat a kdy naopak nikoliv, a to jak z hlediska odpovědnosti za plnění určených herních úkolů (obrana), tak kvůli úspoře vlastní energie. Mnoho zbytečných ztrát míče nebo obdržených branek jde na vrub vynucených herních činností, které nemají vysoké procento úspěšnosti – obvykle se jedná o poměr 40 na 60 (ve čtyřech případech z 10 je činnost úspěšná), přičemž za přijatelný se považuje poměr 60 na 40 (činnost je úspěšná v šesti případech z deseti).
Hráč by neměl provádět herní činnosti lehkomyslně a za opakovaná „sobecká“ rozhodnutí, jako je například průměrná střela v době, kdy zbývá dostatek útočného času (střela při první příležitosti), přihrávka s nízkým procentem úspěšnosti na pokrytého hráče nabíhajícího do středu, odbývání obranných herních úkolů, „hloupá“ vyloučení plynoucí z lenosti či nedbalosti a nedodržení pravidla 1 na 1 u volného míče v obranné fázi, by měl nést odpovědnost.
Hráči, kteří nejlépe chápou rozdíl mezi herními činnostmi 60/40 a 40/60 a pojem plynulost hry, bývají obvykle hráči s vysokou herní inteligencí (citem pro hru), většinou kapitáni (útoku nebo obrany).V obranné a přechodové fázi by hráči měli realizovat jednoduché herní činnosti s vysokým procentem úspěšnosti a v útoku zakončovat účinnou střelbou ve správný okamžik. Pokud tým nehraje chytře, má to dopad především na jeho obrannou činnost a obránce, kteří nemají na střídačce dostatek času na odpočinek. Na to se postupně nabalují další a další z toho vyplývající negativní jevy snižující aktuální výkonnost a dynamičnost týmu (viz opakované otočení útočného času).
- Říct si o přihrávku/nabízet se/oční kontakt (viz Rozcvičovací cvičení č. 4A): Tato taktická zásada souvisí s komunikací při držení míče v útoku, zejména když hráči ještě nenavázali oční kontakt (nonverbální komunikace). Hráči by si měli navyknout zavolat jméno spoluhráče nebo jiné klíčové slovo („hop“), případně provést jinou činnost (ukázat hůl), jakmile jsou spolehlivě volní nebo jinak připraveni přijmout úlevovou přihrávku. Trenéři by to měli vyžadovat i při tréninku.
Slovní výzvu k přihrávce lze ale také využít jako formu oklamání obránce soupeře například ve snaze jej navnadit, aby odkryl slabé místo.
Existují ovšem i situace, kdy je vhodné se slovní výzvě k přihrávce vyhnout, aby si obránce neuvědomil svou chybu (například špatné rozebrání nebo přílišné zaujetí míčem) a nepokusil se ji napravit.
- Ukázat hůl/dát cíl (viz Rozcvičovací cvičení č. 10B): V lakrosu platí nepsaná zásada, že kde hráč drží hůl, tam chce dostat přihrávku (cíl). Jakmile je hráč volný pro přihrávku, zejména v útočném území, měl by spoluhráči s míčem ukázat holí, kam chce míč dostat (viz Rozbor herních činností – přihrávání a chytání).
Je-li hráč volný v primárním střeleckém prostoru, měl by spoluhráče hlasitě upozornit, aby o něm věděli. Hráč může tímto způsobem také klamně zaměstnat svého obránce, aniž by na něj přihrávka ve skutečnosti směřovala.
- Feeding/„krmení“: „Feed“ (neboli tzv. krmit) je typ přihrávky většinou na dolní postavení, kdy je přihrávající hráč v relativně statickém postavení případně i ustupuje v okolí perimetru (hůl drží v pozici trojnásobné hrozby). Je-li dobrým přihrávačem, může být tato situace pro obranu nebezpečná, zejména operuje-li v prostoru poloviny obrany nebo na pozici křídla, kdy nutí obránce na bezmíčové straně, aby se kvůli sledování míče otočili (což otevírá příležitosti pro náběhy za obranou).
Když se kvalitní nahrávač chystá na tuto přihrávku, jeho obránce by mu měl hrát ruce, držet svou hůl maximálně nahoře a krátkými ataky holí narušovat jeho činnost a přesnost přihrávky. Kvůli načasování a udržení míče v holi přihrávající hráč často začne kolébat spodní rukou. V tu chvíli by se na ni měl obránce zaměřit krátkými údery holí.
Každý útočník by si měl navyknout se ihned po příjmu přihrávky a před tím, než případně naváže svého obránce nebo přenese hru přihrávkou (má-li příležitost ke střele, měl by ji rychle rozpoznat a využít), rychle podívat (1 nebo 2 sekundy) do herního středu, zda tam není volný spoluhráč. Často stačí jen pohled (oční kontakt) vyzývající některého spoluhráče k náběhu z bezmíčové strany, při němž se hráč uvolní jen na zlomek sekundy a k jehož využití je nutná přihrávka do prostoru před hráče. Tato herní činnost je zejména důležitá při hře v oslabení 4 na 5 v útočném území.
- Opora/rozdílový hráč/playmaker: Oporami týmu bývají brankáři nebo útoční specialisté, i když branky z přechodové fáze mohu být také rozdílové (z hlediska dynamiky utkání) a někdy jejich autory bývají málo pravděpodobní hráči. Rozdíloví hráči jsou obvykle velmi dobří ve hře jeden na jednoho a vyznačují se určitou drzou bezstarostností a nebojácností, kterou trenéři oceňují (viz kapitáni). Jsou schopni vzít na sebe odpovědnost za tým, skórovat v klíčových momentech utkání a tvořit hru, když to tým nejvíce potřebuje.
Hráči tohoto typu si dokážou vytvořit čas a prostor pro sebe, strhnout na sebe pozornost obránců (zdvojování) a tím uvolnit své spoluhráče.
Nemusí to být nutně hráči, kteří dávají hodně branek. Nejlepší tvůrci hry dokážou nejen řídit hru na celé ploše, ale jsou schopni i atakovat tělem, blokovat střely, zachytávat přihrávky, sbírat míče 50 na 50, nezištně přihrávat a dokonce i se poprat.
- Přihrávka nebo střela bez dívání: Obránce drží hůl u hlavy a v přihrávkovém koridoru a podle pohybů bráněného hráče se snaží předvídat jeho záměry. Vidí-li hráč s míčem volného spoluhráče, případně zaznamená spoluhráče, který si říká o přihrávku, přičemž mezi nimi je v přihrávkovém koridoru obránce, může otočením hlavy nebo pohlédnutím jiným směrem obránce obelstít. Tímto pohybem, účinně zastírajícím jeho skutečné úmysly, sníží možnost, že obránce přihrávku přečte a zachytí. Útoční hráči a přechodoví specialisté používají k oklamání brankáře také střely bez dívání (z místa i z pohybu).
- Vynucená přihrávka/střela: Obecně jde o situaci, kdy v důsledku tlaku nemá hráč jinou možnost, než na danou situaci/nebezpečí nějak reagovat.
Vynucená přihrávka je přihrávka na dobře pokrytého spoluhráče.To, že si hráč říká o přihrávku, neznamená, že ji musí dostat. Může se stát, že vůbec neví o hráči za sebou (trail check).
Vynucená střela je střela od hráče, který je dobře pokrytý obráncem, případně střela ve chvíli, kdy je před brankou hodně hráčů a je pravděpodobné, že ji někdo zablokuje (viz špatná střela).
- Přehlédnout: Situace, kdy útočník nepřihraje volnému spoluhráči a místo toho se rozhodne ke střele ze špatného úhlu, případně provede vynucenou přihrávku. Za rozhodnutím nepřihrát volnému hráči (60 na 40) může být někdy záměr oklamat obránce, protože pak následuje přihrávka na zcela volného nabíhajícího posledního hráče.
Útočníci/přechodoví hráči by měli vždy zvolit tu nejúčinnější herní činnost a nemělo by se jim stávat, že se místo přihrávky rozhodnou pro „sobeckou“ střelu s účinností 40 na 60. Příliš mnoho opakovaných střel s účinností 40 na 60 může vést ke statické útočné fázi, což má obrovský nepříznivý dopad na dynamiku a psychiku týmu.
- Doplňovat pozice/následovat přihrávku (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 3A): Když útočící hráč uvolní pozici křídla, střelce nebo centra, obvykle při cloně nebo náběhu na branku, nejbližší hráč na dané správné straně by měl tuto pozici zaplnit. V podstatě platí, že když hráč zpozoruje některou ze standardních útočných pozic uvolněnou, měl by se pokusit daný prostor zaplnit.
Obecně platná taktická zásada velí hráči jít za vlastní přihrávkou (na své správné straně hřiště), vyzvat spoluhráče k povedení kombinace „hoď a běž“, a pokud přihrávka nepřijde, naznačit náběh a postavit clonu (viz pohyb v útočné fázi). Tím, že se hráč pohybuje směrem, kam poslal přihrávku, bude mít v případě, že ji spoluhráč nechytí, určitý náskok v souboji o volný míč a bude míč moci udržet ve hře nebo sebrat (zatímco se zbývající útočníci začínají stahovat zpět).
- Chytání (viz Rozbor herních činností – chytání): Hráči si musejí uvědomit, že dobrou přihrávku nedělá jen hráč s míčem, jehož úkolem je bezpečně přihrát příjemci, ale že i příjemce se musí podílet na vytvoření bezpečného přihrávkového koridoru. Aby se hráčům podařilo vytvořit bezpečný přihrávkový koridor, musejí být obvykle oba v pohybu.
Hráč nesmí stát vedle hráče s míčem a čekat na přihrávku, zejména je-li spoluhráč pod tlakem.Musí uvolnit prostor naznačením náběhu, čímž umožní obsazení své dosavadní pozice spoluhráčem, a poté se může uvolnit falešnou clonou nebo clonou na míč se seběhnutím.Pokud do jedné nebo dvou sekund nepřijde přihrávka, hráč provede nový náběh.
- Agresivní příjem přihrávky/jít proti míči/„bojácné ruce“ (viz Rozcvičovací cvičení č. 3): Při volném míči a rovněž při příjmu přihrávky by hráči měli chodit důrazně po míči. Opakem jsou tzv. bojácné ruce, kdy hráč v obavě před úderem nesáhne pro přihrávku nebo volný míč dostatečně důrazně, případně nepřizpůsobí svůj postoj tak, aby chytil špatnou přihrávku, když přihrávajícímu hráči míč v holi „drbne“, jde o zem nebo tzv. na druhou ruku apod.
Hráči musejí být schopni takové nepříznivé situace účinně řešit a zaujmout takové poziční postavení, které jim umožní uspět. Jde-li hráč tělem proti míči, pak pokud jej mine holí, míč se minimálně zastaví o jeho tělo a hráč jej může rychle sebrat. Hráče je třeba neustále vést k tomu, aby míč chytali s holí u hlavy a při sbírání byli ve správném postoji (viz odstavení).
- Měkké ruce (viz Cvičení manipulace s holí č. 2): Umění chytání spočívá hlavně v tzv. měkkých rukách. Při příjmu přihrávky je dobré si představit, že chytáte vejce – míč je třeba při příjmu ztlumit jemným přitažením paží k tělu.
Nejčastější chybou při chytání je, že hráč vyráží holí nebo i celým tělem proti blížícímu se míči se zatnutými svaly. Správně by měl čekat na míč s uvolněnými prsty, a jakmile míč vnikne do výpletu, lehce hlavu hole přitáhnout k sobě (třeba i mírně za svou hlavu), aby náraz míče ztlumil.
Nabrání volného míče vyžaduje podobně jemný pohyb, kterým hráč ztlumí míč vstupující do výpletu ve vztahu ke kinetické energii svého těla nebo hole.
Nabrání volného míče zkušeným hráčem vypadá na pohled jednoduše a plynule.
- Střela z první/přihrávka z první (viz Cvičení manipulace s holí č. 9A): Rychlý a plynulý příjem a vypuštění míče (bez zakolébání). Křídelní hráč musí umět dobře střílet z první (rychlé ruce), aby byl neustálou hrozbou pro brankáře a neumožnil mu příliš zmenšovat úhel střelcům.
- Přihrávka na vedlejšího: Přihrávka spoluhráči, který je na vedlejší pozici, přičemž mezi hráči není žádný obránce. Přihrávka vedlejšímu hráči je relativně nejbezpečnější, ale málokdy má z hlediska účinného pohybu míče nějaký význam.
- Přihrávka přes ruku (viz Rozcvičovací cvičení č. 2A): Přihrávku ze středu hrací plochy stejnorukému hráči musí příjemce obvykle chytat „přes ruku“, tzn. při jejím příjmu musí nastavit hůl na druhé straně těla, než na které ji drží (backhendový příjem; viz také stahovačka do bekhendu). Jde-li o přihrávku z pohybu nebo v přechodové fázi, může být těžké odhadnout její trajektorii a její zpracování si vyžádá plnou pozornost a soustředění, aby nedošlo ke ztrátě míče.
Jde-li přihrávka „přes ruku“ (např. doprava na levorukého hráče), příjemce natočí boky a přenese celou hůl na opačnou stranu těla (v našem případě doprava) tak, aby líc výpletu směřoval proti míči.
- Přihrávka ob hráče/křižná přihrávka (viz Rozcvičovací cvičení č. 10A): Přihrávka, která vynechává vedlejšího spoluhráče a místo toho přenáší míč na centra, střelce nebo křídlo na druhé straně hrací plochy. Tento typ přihrávky se často používá v přesilovkových situacích, protože zvyšuje tlak na obranu.
Tento typ přihrávky je relativně riskantní a slouží nejčastěji k přenesení míče na volného spoluhráče v brankové příležitosti (např. nekrytý nabíhající hráč). Dlouhá křižná přihrávka se považuje spíše za herní činnost s nízkým procentem úspěšnosti a hráči by ji neměli používat, není-li příjemce zcela bezpečně volný.
Obvykle je lepší míč trpělivě podržet než přihrát hráči s obráncem v přihrávkovém koridoru.
- Přihrávka „lopatou“/nadhození/předání míče (viz Cvičení útočné herní činnostil č. 5A): Přihrávka „lopatou“ je přihrávka nadhozením míče zespoda nahoru (pohyb jako při házení lopatou) mezi spoluhráči, kteří jsou relativně blízko sebe v předbrankovém prostoru, např. po cloně na míč se seběhnutím; někdy se v takových situacích používá i předání míče přímo z hole do hole. Hráči mírně zpomalí a přihrávající hráč nadhodí míč spodem kolem obránce, přičemž spodní ruku na holi použije jako páku.
- Přihrávka v lajně/„špek“: Přihrávka na hráče, který se pohybuje po přímé linii od přihrávajícího hráče (viz přihrávka do pohybu), takže příjemce musí otočit hlavu, aby přihrávku viděl, čímž se vystavuje riziku nečekaného ataku tělem. K této situaci dochází nejčastěji v přechodové fázi nebo po cloně na míč se seběhnutím. Přihrávající hráč je odpovědný za vyhodnocení situace a neprovedení takové přihrávky. Pokud už přihraje, měl by přijímajícího hráče upozornit zavoláním.
V přechodové fázi se hráči bez míče učí, že mají roztahovat hru do stran po postranních koridorech, zatímco hráč s míčem nese míč ve středním koridoru, což mimo jiné napomáhá k tomu, že k přihrávkám tohoto typu nedochází. I brankář by se měl v podobných situacích těchto nebezpečných přihrávek vyvarovat (v podstatě jde o nepovedenou dlouhou přihrávku na hráče, který urychlil střídání).
Také při cloně na míč se seběhnutím by měl přihrávající pečlivě volit, zda hráči, který využívá clonu, přihraje – zejména když je zjevné, že obránce agresivně slajduje.
- Odstup/roztažení hry/roztažení obrany (viz Herní kombinace): Účelné využívání prostoru na hrací ploše je důležitou základní dovedností jednotlivých hráčů v rámci útočných herních kombinací. Postavení v prostoru se obvykle odvíjí od pozice míče. Hráč s míčem by měl mít vždy příležitost obejít svého hráče. Čím více prostoru k tomu má (roztažení obrany), tím má větší šanci uspět. Všichni hráči na bezmíčové straně musejí mít neustále přehled o situaci a vytvářet prostor pro hráče s míčem, nechávat volný herní střed a udržovat i boční odstup v prostoru mezi herním středem a mantinely.
Nejbližší spoluhráči hráče s míčem musejí buď udržovat odstup, nebo být nebezpeční či jinak zaměstnávat svého obránce, aby neměl možnost slajdovat nebo pomáhat obránci (např. zdvojení). Stejně důležité je, aby hráči na bezmíčové straně okamžitě využívali prostoru, který uvolní jejich obránce tím, že se pokusí pomoci svému spoluhráči. Takto uvolnění útočníci často jen zůstanou stát, místo toho, aby poskytnutý prostor využili k ohrožení a narušení obrany soupeře. Obecně platí, že jakmile se pohne obránce útočníka, útočník se pohne také (navázání na slajd).
Obránci se obecně snaží udržovat stažený kompaktní útvar. Udržováním dostatečného odstupu mezi spoluhráči, přenášením hry přihrávkami a důsledným zaměstnáváním svého obránce (pracovitost) lze zataženou obranu roztáhnout a uvolnit prostor pro účinné střely ze středu.
Využití prostoru je stejně důležité v přechodové fázi, kdy hráči musejí dbát na to, aby soupeř nestačil pokrývat dva útočící hráče jediným obráncem. Při rychlém útoku pomáhá hráčům udržovat správný odstup respektování koridorů.
- Uvolnění prostoru: Směřuje-li hráč s míčem ke svému spoluhráči, měl by mu tento hráč postavit clonu, anebo daný prostor vyklidit, aby předešel zdvojení, otevřel mu prostor v herním středu nebo jinak pomohl k tomu, aby útok nebyl statický. Hráči v útočném území by měli být neustále v pohybu a rotovat, včetně uvolňování prostoru.
Roztažení hry je také účinné v situaci, kdy je míč dole na silné straně.Horní hráč se může případně přemístit a postavit clonu do šířky na hráče bez míče, čímž se na míčové straně uvolní prostor k provedení clony na míč se seběhnutím a případně se podaří i uvolnit spoluhráče na bezmíčové straně. Tuto herní kombinaci není vhodné používat příliš často, protože může vyvolat nežádoucí rotaci útočníků (vhodné je použít ji v závěru útočného času).
- Uvolnění odskočením (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 9A): Předvídá-li útočící hráč, že na něj půjde přihrávka, může si vytvořit prostor pro její bezpečný příjem (vytvořit přihrávkový koridor) tak, že naváže svého hráče, krátce jej odstrčí, poté provede odkrok vzad a ukáže hůl.
Velmi účinnou herní činností k uvolnění prostoru pro příjem přihrávky kromě využití slabých míst v obraně je také naznačení úkrokem.
Hráči na bezmíčové straně musejí být připraveni se uvolnit odskočením kdykoliv, zejména po neúspěšném pokusu o clonu na míč se seběhnutím, kdy většina trenérů útoku vyžaduje přenesení míče přihrávkou.
- Navázat protihráče/zaměstnat protihráče/zatlačit/jít do středu (viz Cvičení techniky nesení míče č. 6B): Navázat svého obránce znamená iniciovat s ním kontakt a svou aktivitou jej zaměstnat a „připoutat“ k sobě. Ochota útočících hráčů aktivně navazovat obránce je nedílnou součástí snahy týmu hrát fyzicky, nutit soupeře k nedovoleným zákrokům a uvolňovat se v herním středu, odkud padá nejvíce branek.
Střelba z perimetru musí být podpořena přítomností hráčů uvnitř perimetru. Aby byla clona na míč se seběhnutím účinná, je důležité, aby útočník obránce, jehož navádí na clonu, zaměstnal, protože jinak se soupeř cloně snadno vyhne.
Útočníci musejí neustále navazovat své protihráče, aby vytvářeli prostor pro sebe a pro spoluhráče na míčové i bezmíčové straně a podporovali tak pohyb celého útoku. Někdy se hráči s míčem podaří tlakem na obránce narušit stabilitu jeho postoje (tzv. jej rozhodit), což mu následně umožní využít jej k zaclonění při střele po odkroku vzad (viz volba střely).
Neustálý pohyb útočníků na bezmíčové straně obvykle dostačuje k zaměstnání obránců tak, že nejsou schopni pomáhat svým spoluhráčům. Hráči mohou obránce zaměstnat také tím že ukážou hůl nebo si řeknou o přihrávku. Obránce jsou pak nuceni chodit důsledněji s protihráči a méně si pomáhají.
- Průbojný útočník/důraz v útoku: Úkolem bránících hráčů je nedat útočníkům žádný prostor k volnému pohybu. Myslí-li si hráči v útoku, že je obránci nechají volně rotovat, aniž by museli vynakládat nějakou námahu, nemohou být úspěšní. Hráči v útoku (na bezmíčové, ale především na míčové straně) musejí tlačit na obranu a stavět clony zevnitř ve snaze uvolnit střelce a provést úspěšnou clonu na míč se seběhnutím.
Někteří hráči hrají v útoku silově, jiní využívají své rychlosti a jiní zase roztahují hru a hledají slabá místa (vyvážený útok). Hráči musejí využívat clony, které jim spoluhráči postaví, a současně také clony sami stavět (musejí obráncům dát pocítit svou přítomnost). Pokud to nedělají, může to mezi útočníky vyvolat frustraci s dopadem na psychiku týmu.
- Náběh/průnikový krok (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 2): Před náběhem se hráč v pohybu určitým směrem pevně zapře o vnější nohu (z hlediska herního středu), pokrčí vnitřní nohu (až jsou obě holeně rovnoběžně) a poté vnitřní nohou ostře vykročí do opačného směru a pokračuje náběhem. Útočníci by měli neustále nabíhat přes herní střed a kolem obránců, při tom stavět clony a doplňovat standardní útočné pozice, a vytvářet tak v útočném území nepřetržitou rotaci.
Nabíhající hráč se nesmí v předbrankovém prostoru zdržovat zbytečně dlouho, aby nezahušťoval herní střed (odkud padají branky). Náběh by měl hráč provést vždy, když jeho obránce otočí hlavu. Náběh musí být rychlý a nepředvídatelný.
Rovněž načasování je důležité, aby nedošlo k tomu, že budou nabíhat všichni hráči najednou. Například po cloně na hráče bez míče nahoře hráč, který clonu staví, obvykle nabíhá do středu, zatímco hráč, pro kterého byla clona postavena, nabíhá postranním koridorem za obranou.
Obránce musí nabíhajícího hráče pokrývat na straně, na které bráněný hráč drží hůl, aby ve chvíli, kdy přijme přihrávku, měl stále možnost se mu dostat na ruce a těsným bráněním jej vytlačit dolů.
- Navnadit (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 8): Tam, kde lze od průměrného útočníka očekávat určitou herní činnost, skutečně dobrý útočník na tuto činnost navnadí obránce, ale poté provede něco zcela jiného (oklamání).
Pouhé zvednutí hole si obránce někdy vyloží jako snahu útočníka říct si o přihrávku, a když se v reakci na to pokusí k hráči přistoupit a dostat se mu na ruce, zkušený útočník jej úkrokem obejde a provede náběh.
Navnadění je útočnou verzí navedení, což je obecně taktika využívaná v obranné fázi.
- Náběh za obranou (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 8): Jakmile se při kontinuálním útoku dostane míč dolů, je první možnou přihrávkou přihrávka hráči na pozici střelce na vzdálené straně; úkolem tohoto hráče je naběhnout, jakmile je tato přihrávka možná. Jakmile obránce otočí hlavu, útočníci by obecně měli vždy využít příležitosti a provést náběh směrem na branku, tj. náběh za obranou.
Většina náběhů za obranou je vedena shora dolů, od pozice střelce na pozici křídla (na bezmíčové straně) v postranním koridoru.
Při signálech se náběh za obranou obvykle využívá k vytvoření brankové příležitosti.
- Naznačený náběh/V náběh (viz Cvičení útočné herní činnosti č. 5A): Naznačený náběh je náběh do herního středu, kde hráč navnadí obránce, jako kdyby chtěl přijmout přihrávku (ukáže hůl), pak ale změní směr zpět na stejnou stranu hrací plochy, obvykle aby zde postavil clonu nebo využil slabého místa k uvolnění. Naznačeným náběhem se obvykle podaří dostatečně navázat obránce.
- Cikcak (viz Cvičení techniky nesení míče č. 3A): Běh cikcak, v začátečnických cvičencích někdy s využitím kuželů, je běh popředu nebo pozadu, při němž běžec v různých vzdálenostech provádí průnikové kroky doleva a doprava v úhlu 45° (viz cval stranou s půlobraty) a jenž obecně slouží k tréninku náběhů.
- Překřížení (viz Rozcvičovací cvičení č. 14B): Situace, kdy se dva hráči při pohybu směrem k soupeřově brance (např. při přenosu) překříží (vymění si koridory), aby se vyhnuli obránci nebo získali lepší pozici (viz roztáhnout obranu a správná strana hřiště). Při překřížení hráči rovněž přirozeně vytvářejí clonu, díky které mohou získat prostor, když si je obránci nepřeberou.
- Přesun do šířky/drifting (viz Cvičení přechodové fáze č. 6A): Ocitne-li se hráč s míčem na nesprávné straně hrací plochy, měl by se přesunout na svou správnou stranu, kde má nejlepší úhel pro střelu. Je-li pod tlakem a nedaří se mu dostat se do dobrého úhlu, neměl by vynuceně střílet, nýbrž by měl raději přihrát nebo míč přenést na správnou stranu hřiště.
- Přesun okolo/dragging (viz Cvičení manipulace s holí č. 5A): Situace, kdy se hráč s míčem během vzad nebo cvalem stranou přesunuje z pozice centra na pozici střelce nebo z pozice střelce (či z poloviny obrany) na pozici křídla (tzn. kolem obranné formace soupeře).
Přesun okolo se často využívá při volné přesilovce, kdy hráč odláká svého hráče (který brání napůl) z jeho pozice (tím, že je nebezpečný), aby poté odhodil míč volnému vedlejšímu spoluhráči, který jako nebráněný může vystřelit (tzv. draw & dump).
Při jiné variantě této herní kombinace hráč, kterému se podaří obejít svého obránce jeden na jednoho, na sebe strhne pozornost obránců a donutí je ke slajdu (zdvojení), čímž se obvykle otevře prostor pro jiného hráče, kterému lze přihrát.
Při utkání se přesun okolo obecně využívá ke stavění clon, při feedingu, hledání slabých míst a střelbu přes clony.
Přesun do šířky je v zásadě podobná herní činnost, jen prováděná ze strany na stranu (z nesprávné strany na správnou stranu), a přesun do středu je svým způsobem opak přesunu okolo.
- Přesun do středu/sweeping/ (viz Cvičení manipulace s holí č. 5C): Situace, kdy se útočící hráč rozbíhá proti svému hráči, obvykle z prostoru poloviny obrany nebo u brankoviště, na šířku hrací plochy směrem k její podélné ose, podle které se určuje správná strana (srov. s přesunem okolo), ve snaze projít horem přes obránce, který jej nadstupuje.
Dokáže-li střelec současně zablokovat svého obránce dole, přesunujícímu se hráči se nabídne řada možností ke střele z pohybu nebo přes clonu, přičemž může také donutit případného pozičního brankáře k pohybu. V této situaci je obvykle velmi účinná střela k nohám – brankář se musí spolu s útočníkem pohybovat úkroky do strany, čím odkrývá prostor mezi nohama.
Mnohem nebezpečnější situaci vytvoří také přihrávka na křídelního hráče na střelu z první ve chvíli, kdy je brankář povystoupený proti přesouvajícímu se hráči.
- Ustoupit/odkrok vzad: Odkrokem vzad nebo úkrokem stranou ustoupit od bránícího hráče a tím si vytvořit prostor na přihrávku, střelu nebo naznačení nohama, přičemž váha je na zadní noze (opačně než při standardní technice) (v podstatě opak výrazu „navázat“).
Obecně se nedoporučuje ustupovat při střelbě. Ovšem střela spodem při přesunu do středu horem dovnitř přes obránce může být účinná i při ustoupení, stejně jako kombinace navázání, odkrok vzad a střela.
Ustupuje-li hráč při nesení míče, obvykle to znamená, že se připravuje na přihrávku na hráče v dolním postavení (feeding).
- Vytvořit si prostor: Získání času a prostoru pro sebe nebo pro spoluhráče (pomocí clony nebo zatlačením na obranu) je zásadním předpokladem pro to, aby si hráč uvolnil ruce pro účinnou střelu nebo aby pomohl spoluhráči pod tlakem.
Získat si prostor vyžaduje vysoké nasazení a fyzickou hru jak na míči, tak na straně bez míče.
Mnoho branek padá po situaci, kdy hráč po překonání svého obránce jeden na jednoho (viz tvůrce hry) odhodí míč na volného útočníka, kterému se otevřel prostor díky slajdu obránce.
- Jeden na jednoho/klamavé pohyby (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 6A): Při snaze o překonání svého obránce směrem na branku používá útočící hráč celou řadu klamavých pohybů, jako je např. zadrobení nohama (stutter step), naznačení úkrokem (juke), stahovačka na bekhend (face dodge), klička s obrátkou (roll dodge), stahovačka spodem (toe drag), „kraul“ (swim move) nebo zatlačení obránce. Nejlepšími hráči jeden na jednoho bývají klíčové opory týmu.
Největší příležitost k překonání hráče jeden na jednoho má útočník při špatném rozebrání, kdy lze ve vhodném případě použít izolaci.
Když hráč s míčem překoná svého obránce a zůstane nepokrytý na hranici primárního střeleckého prostoru, měl by navázat sérií nacvičených naznačení (motorické vzory), aby si brankovou příležitost maximálně vylepšil.
- Špatné rozebrání (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 6A): Jako špatné rozebrání se obvykle označuje situace, kdy např. malý a rychlý obránce brání urostlého a silného útočníka nebo naopak urostlému a silnému obránci připadne menší a rychlejší útočník. V obou případech by útoční hráči měli využít příležitosti a pokusit se přejít jeden na jednoho. Špatným rozebráním je podobně situace, když zkušený útočník (veterán) vyjde na nezkušeného (začínajícího) obránce.
Stejným typem chyby je situace, kdy je útočný specialista donucen zůstat v obraně, což pro soupeře bývá obvykle signál k zahrání izolace nebo clony na míč se seběhnutím právě přes tohoto hráče, který je v obraně méně zkušený.
Izolaci lze zahrát také na obránce, který ztratí hůl, ve snaze jej donutit k nedovolenému zákroku (držení). Na takovou situaci musejí okamžitě zareagovat všichni útočníci a v takovou chvíli je nepřijatelné střílet zdálky přes obránce, který hůl má.
- Zadrobení/stutter step (viz Cvičení techniky nesení míče č 3A): Série krátkých, rychlých kroků, kterými se hráč snaží rozhýbat obránce před kličkou jeden na jednoho nebo před střelou.
- Individuální nájezd/zatlačit na obranu (viz Cvičení techniky nesení míče č. 6B): Když dojde ke špatnému rozebrání a útočník zaznamená, že má nad bránícím hráčem fyzickou převahu, může zatížit obranu tak, že sníží přední rameno (sníží těžiště) a začne tlačit obránce směrem k brance (zákrok je třeba správně načasovat).
Zatlačit na obranu znamená, že hráč (bez míče) tlačí obránce směrem na branku (dolů, viz blokování), čímž účinně „čistí prostor“ pro spoluhráče. Stejný tlak mohou uplatnit útočníci, kteří po změně držení míče vybíhají ze střídačky (především při přechodu).
Účinnou variantou také může být zatlačení obránce, kdy se hráč s míčem snaží silově projít přes obranu. Pokud si hráč dobře kryje míč a soupeř jej účinně nezdvojí, vede to často k brankové příležitosti,
případně soupeře donutí k nedovolenému zákroku. Hráč provádějící tento typ herní činnosti má ještě možnost odhodit míč na spoluhráče před tím, než jej atakuje slajdující hráč.
- Věž/rocker step/naznačení zakročení: (viz Cvičení manipulace s holí č. 8B): Při špatném rozebrání z hlediska velikosti hráčů se může útočník v předbrankovém prostoru otočit zády k brance, zablokovat obránce za svými zády a pozadu jej odtláčet.
Dostane-li hráč v této pozici přihrávku, případně staví-li věž hráč s míčem, když tým například připravuje izolaci, může málokdy udělat něco jiného než provést zakročení spodem nebo vystřelit přes obránce. Účinné také může být naznačení zakročení (rocker step).
Obránce, který brání věž, se musí dostat před tohoto hráče a bránit mu ruce (bez míče). Pokud se mu to nepodaří, může přijít pomoc nebo zdvojení od spoluhráče (nadstoupení), přičemž je třeba dbát zejména na to, aby soupeřův hráč neprošel spodem.V tuto chvíli má hráč s míčem ještě také možnost odhodit míč na spoluhráče před tím, než jej atakuje slajdující hráč.
- Klička obecně/face dodge/stahovačka do bekhendu (viz Cvičení techniky nesení míče č. 3A): Klička je obecně rychlý (někdy také klamavý) pohyb hráče s míčem nebo bez míče obvykle směrem k brance, při kterém se uplatní rychlá práce nohou a někdy i rukou a paží. Kličku hráč zahajuje zhruba na vzdálenost hole od obránce. Úspěšná klička obvykle začíná změnou směru nebo rychlosti a důležitá je rovněž rychlost a energie hráče po jejím provedení. Existuje celá řada typů kliček, které se od sebe liší konkrétním způsobem pohybu hráče.
Stahovačka do bekhendu neboli „face dodge“ patří mezi nejběžnější kličky v boxlakrosu. Hráč s míčem při obcházení obránce přenese hůl, kterou drží stále v lepší ruce, před sebou z pozice trojí hrozby na opačnou stranu těla, přičemž zapojí rotaci boků, a při výběhu z kličky zrychlí.
Tato a ostatní kličky slouží k překonání agresivního obránce nebo k získání prostoru a času na střelu s vysokým procentem úspěšnosti.Je-li to možné, útočník by měl jít směrem na koncovku hole obránce (pryč od jeho hole). Podaří-li se mu po stahovačce do bekhendu udělat krok pod obránce, musí být při pokusu o střelu na vzdálenou tyč připraven na možnost trail checku (krytí míče). Pokud se útočníkovi nepodaří získat dobrý úhel na střelu, měl by se stočit do rohu a míč přihrát.
Split dodge, tedy je klička s naznačením úkroku a přehozením hole v rukou, se používá více ve fieldlakrosu.
- Juke step/naznačení úkrokem/bodavý krok/jab step (viz Cvičení techniky nesení mífče č. 3A): Juke step neboli naznačení úkrokem je klička, kdy hráč naznačí průnikový krok jedním směrem, poté přenese celou váhu na zpevněnou vnější nohu (z hlediska herního středu), ohne vnitřní nohu rovnoběžně s vnější nohou a výbušně vystartuje druhým směrem.
Naznačení úkrokem na jednu stranu následované rychlým pohybem na druhou stranu obvykle dostačuje k tomu, aby hráč bez míče navázal a „rozhodil“ svého obránce.
Tuto herní činnost (naznačení úkrokem, ale i naznačení vykročení) lze také účinně použít k zakrytí skutečného úmyslu hráče s míčem. Nejčastěji se hráč s míčem pokouší o kličku s naznačením úkrokem ve snaze přejít přes svého obránce horem dovnitř a vytvořit si pozici na střelu z pohybu do středu.
- Roll dodge/klička s obrátkou (viz Cvičení techniky nesení míče č. 3A): Obrátka je rotace těla o 180° nebo 360° uplatněná při navazování obránce, s jejíž pomocí se útočník pokouší projít shora dovnitř nebo spodem, případně která mu pomáhá při krytí míče. Obrátku obvykle provází určitá změna směru (průnikový krok z přední nohy) a hráči ji obvykle používají, aby si uvolnili ruce ke střele na branku.
Je-li to možné, měl by útočník provádět obrátku směrem na koncovku hole obránce (pryč od jeho hole), iniciovat kontakt asi na vzdálenosti hole od obránce a při vybíhání z kličky akcelerovat.
Při kličce „roll dodge“ útočník iniciuje kontakt předním ramenem, následně provede zakročení kolem obránce horem nebo spodem, odrazí se od své vnitřní nohy a současně položí vnější nohu za protihráče.Při méně časté variantě, kdy se hráč obtáčí kolem obránce horem, dokážou dobří hráči při vybíhání z obrátky ihned vystřelit (srov. střela při přesunu do středu). Po obtočení spodem je dobré se pokusit o kvalitní střelu ke vzdálené tyči.
Obrátku lze využít i při obranné činnosti, například při bránění proti cloně zezadu (obranná obrátka) (viz ustoupení).
- Swim move/„kraul“ (viz Cvičení techniky nesení míče č. 3A): Pohyb, při němž hráč při obcházení obránce přenese svou hůl drženou v natažené horní ruce přes obráncovu hlavu (podobné jednoruční technice). Spodní paži pak obvykle použije k odmítnutí obránce při pohybu kolem něj. Tato klička je nejúčinnější proti obránci, který přepadne nebo uplatňuje na útočníka agresivní tlak.
- Naznačení střely (viz Cvičení obranné herní činnosti č. 4A): Situace, kdy hráč co nejvěrněji naznačí, že se chystá vystřelit (horem, bokem nebo spodem), přičemž může i provést dvojtakt, ale místo toho „schová“ míč nebo provede kličku, stahovačku či obrátku směrem na branku, aby v předbrankovém prostoru získal lepší pozici.
- Toe drag/stahovačka spodem (viz Cvičení techniky nesení míče č. 3A): Klamavý pohyb (z určitého hlediska opak „kraula“) při němž hráč svou hůl, drženou jen spodní rukou, případně oběma rukama blízko koncovky, spustí dolů před svým tělem a současně po naznačení úkrokem proběhne kolem obránce.
Tato klička nejčastěji navazuje po naznačení střely, ovšem lze ji provést kdykoliv (rychlá práce nohou).Jestliže obránce záměr útočníka odhadne, může mu do pohybu hole vložit svou hůl a odebrat míč (viz poke check).
- Letka (viz Cvičení manipulace s holí č. 8A): Letka je naskočení do brankoviště při střele. Letkou si hráč obvykle vylepšuje úhel, přičemž střela obvykle míří ke vzdálenější tyči. Někteří hráči jsou ale schopni během letu naznačit střelu na vzdálenější tyč a vystřelit na tyč bližší. V této souvislosti je důležité, jaké pravidlo o brankovišti v dané soutěži platí.
V profesionálním lakrosu (NLL, ale i v českých soutěžích) je naskakování do brankoviště povolené, pokud se hráč odrazí z prostoru mimo brankoviště a míč projde rovinou branky před tím, než hráč dopadne.V jiných soutěžích posuzují rozhodčí tuto herní činnost mnohem přísněji a za nedovolené považují už jen to, že hráč některou svou částí těla protne pomyslný válec brankoviště.
- Přeběhnutí brankáře: Proběhnutí před brankou (na šířku) následované střelou na vzdálenější tyč (případně letkou u vyspělejších hráčů) je účinný způsob proti pozičním brankářům, kteří hodně vystupují a zmenšují úhel.
Zejména po rychlém naznačení střely na bližší tyč je brankář nucen švihnout svou holí, protože už nedokáže navázat na laterální přesun hráče s míčem.
Při tomto pohybu hráče na šířku se rovněž otevírá prostor mezi nohama brankáře, takže střela k nohám může být v této situaci (přesun do středu) také účinná.
- Letka zezadu (viz Herní kombinace): Letky zezadu jsou povolené jen v některých soutěžích, obvykle profesionálních, ale i na mezinárodních turnajích. Letka zezadu je letka vedená z prostoru za brankovištěm, resp. za prodlouženou brankovou čárou. Hráč se nesmí dotknout prostoru brankoviště, dokud míč nepřejde brankovou čáru, v některých soutěžích může udeřit holí o brankovou tyč. V některých soutěžích se letka automaticky považuje za porušení pravidla o brankovišti , i když do hry vnáší zcela nový prvek. Letka může být také vedena tak, že hráč střílí nad brankáře pod horní tyč branky, obvykle po naznačení (viz naznačení holí spodem).